Vesmír nás zkouší aneb Zmrzlá dovolená

Z dovolených si lidé vozí různé věci. Suvenýry, místní lahůdky, kameny nebo třeba pohlednice. My si z naší super krátké, ba přímo zkrácené, dovolené na horách přivezeme zřejmě jen nachlazení a jako bonus, pocuchané nervy.

To bylo tak.

Měli jsme slevovou poukázku na pobyt v penzionu v Jeseníkách. V létě byla někde zalezlá a na světlo se vyloupla až před pár týdny. Bohužel. V létě tu je určitě krásně.

Využít ji k malé předvánoční dovolené se ovšem i tak zdálo jako geniální nápad.

Jenže tentokrát nás zřejmě vesmír potřeboval před tím plánovaným koncem světa trochu vyzkoušet a prověřit.

Už jen ta cesta.

Kombinace rekordně mrazivých teplot. Auta, které netopí. A téměř čtyřhodinové jízdy. Je náročná i pro otrlé jedince. Natož pro naši poměrně neotužilou rodinku zhýčkanou komfortem naddimenzovaně vytápěné domácnosti.

Pro mě, jako osobu velice špatně snášející teplotní diskomfort, rozuměj teploty pod dvacet stupňů, přišel další šok při ubytování. Stručně řečeno, v našem pokoji byla zima skoro stejná, jako v autě. Naštěstí, muž je vynalézavý, a tak nám trochu přitopil plotýnkami na vařiči. Ovšem svetr a dvoje ponožky byly stejně nezbytností.

První vycházka měla hodinovou předehru s hledáním klíčů od kolárny s uzamčeným kočárkem (nutnost pro Amálku) a kolem (nutnost pro Matýska). Muž je dal po příjezdu do kapsy, ale před vycházkou tam nebyly. Převrátil vzhůru nohama celý pokoj, procvičil seznam před dětmi zakázaných slov a nenašel.

Po hodině nebylo na zahradě co zkoumat, Amálce se chtělo spát a Matýsek měl hlad. Tak jsme se vrátili na pokoj k zuřícímu muži. Svlékli boty, čepice, šály, kombinézy, kamaše a vrchní svetry. Vzápětí muž vzhlédl a spatřil klíč na věšáku.

Těšila jsem se, že alespoň nebudu muset vařit. Pan domácí nám doporučil restauraci U Huberta. Pravda, plusové body mají za kamna a z nich se linoucí omamné teplo. Ovšem nabídka pokrmů, byla zoufalá. Smažený sýr, smažené žampiony a smažený květák. Vše se smaženými hranolkami. V nabídce též kečup a tatarka.

Už snad ani nepřekvapí, že Amálce se spustila pekelná rýma a já jsem noc a větší část rána strávila na toaletě. Těžko říct, zda v důsledku pozření fritovaného květáku nebo jen běžné střevní chřipky.

Dnes jsme chtěli využít tu trochu sněhu, co tu pokrývá některé výše položené kopce a vyzkoušet pekáče. Pan domácí nám doporučil nedalekou sjezdovku. Dokonce i uměle zasněžovanou. Pamětliví jeho vkusu ohledně restauračních zařízení, vyrazili jsme ke sjezdovce s nevelkým očekáváním.

Pan domácí nezklamal. Sjezdovka byla nepřístupná, plná bagrů, sbíječek a nepřátelsky se tvářících chlápků. Muž na mapě objevil jinou. Zřejmě jsme ovšem vychytali čas velkého budování a rekonstrukcí, neboť i další sjezdovka nás přivítala cedulí: Staveniště, vstup zakázán.

To už se ze zadního sedadla vymrzlého auta ozýval nešťastný Matýsek a otrávená Amálka. Zastavili jsme tedy u nejbližšího svahu, kde byl v porovnání s okolními stráněmi nejmenší poměr ze sněhu vykukující trávy. A vytáhli pekáče.

Po pravdě řečeno, největší radost z jízdy jsem zaznamenala u sebe a muže. Děti to moc nenadchlo. Zřejmě nejsou zimní typy. Asi po mamince. Matýsek pištěl, že nelíbí, a že mu lítá do obličeje sníh. A Amálka pištěla proto, že se v kombinéze nemohla hýbat.

Hlavně neztrácet optimismus.

Dnes večer v důsledku výše zmíněných skutečností a faktu, že mi došly svetry, rodinná rada rozhodla, že to nebudeme pokoušet a zítra balíme.

Už teď mám sice osypky z cesty, ale představa rozpálených kachlových kamen, vany plné vařící vody a péřové duchny od babičky, které na mě doma čekají, jsou dostatečnou satisfakcí.

Posílám proto poslední pozdrav z Jeseníků a zítra hurá domů!!!