Včera jsem, usazena v zubařském křesle, přemýšlela nad otázkou, kterou mi nedávno položila bezdětná kamarádka. „Co ti přijde na tom, být mámou, nejhorší?“
Vzhledem ke svému optimismu, vcelku bezproblémovým dětem i své nechuti prezentovat před lidmi své starosti, bych mohla klidně odpovědět, že NIC. Že být mámou je za všech okolností nádherné, skvělé, ohromující a dechberoucí dobrodružství. A vlastně bych nelhala, protože tohle všechno je pravda.
Mám-li být ovšem upřímná, musím přiznat, že každá mince má dvě strany. Ta temná mince mateřství má docela pestrou škálu položek. Až jsem se lekla, když jsem si je procházela. Člověk si najednou říká, proč já mám vlastně děti? A nejsem masochistický cvok, když sama sebe označuju za šťastnou?
No, posuďte sami.
Tím prvním obyvatelem odvrácené strany mateřství je strach. Strach o vlastní dítě. Ne že bych permanentně myslela na všechno, co se mu může stát. To bych už dávno byla zavřená v nějaké pěkné bílé vypolstrované místnosti, třeba v Kroměříži. Ale i když si to člověk nepřipouští, ten strach pořád někde v hlavě je. Je zalezlý v koutku a číhá na příležitost. To pak stačí aby zpoza zatáčky nečekaně vyjelo auto nebo se objevila horečka a strach vyskočí jako pověstný čertík z krabičky. Někdy je celkem snadné nacpat ho zpět do krabice, ale občas to chvilku trvá, a to jsou pak věru krušné chvilky.
O dost přízemnějším aspektem mateřství je zpravidla únava a nedostatek spánku. Míra spánkového deficitu bývá přímo úměrná počtu dětí, jejich věku a jejich spánkové frekvenci. Na první pohled se to může zdát banální, ale přiznejme si to. Odpovídat tísíckrát dokola na tu samou otázku stále s úsměvem je občas náročné i po osvěžujícím osmihodinovém spánku, natož po probdělé noci (nocích) s plačícím kojencem.
Neexistující osobní prostor nemusí být vnímán negativně, ale když není zóna alespoň deseticentimetrového kruhu „soukromí“ dodržována ani v noci, ani v době vašeho premenstruačního syndromu, může to být už docela náročné.
Nedostatek času na cokoliv není jistě jen doménou matek. Ale do seznamu mateřských negativ zajisté patří. Už proto, že si na něj matky tak často a rády stěžují.
Značně omezený kulturní život. Tak to je věc velice diskutabilní. Bude-li se o ni přít matka samoživitelka s nehlídacími babičkami s matkou zajištěnou a mající chůvu a tři babičky, bude to dost nerovný boj. Ale často je to tak, že do divadla se dostanete až tak ve třech letech svého potomka, kdy s ním zavítáte na loutkové představení o Kašpárkovi. A vrcholem kulturní sezóny pak bude dětská školní besídka.
Negativem, které včera potrápilo mne, je nedostatek času a prostoru pro vlastní bolístky. Máte chřipku? Smůla. Žádné polehávání, vstávat a jít vařit, vyrazit na procházku a večer z posledních sil převyprávět pohádku, při níž vlkův sípavý hlas ani nemusíte předstírat. Vytrhli vám dva moudráky? Nezájem. Pěkně šup s dětmi domů, na krev valící z pusy nehleďte a nezapomeňte se usmívat a komunikovat. I když při tom možná budete připomínat upíra z Nosferatu.
Možná se najdou ještě další negativní znaky mateřství, ale já se přiznám, že jsem měla trochu problém vyjmenovat alespoň tyhle. Z toho plyne, že i když to může vypadat trochu děsivě a na někoho by článek mohl zapůsobit až antikoncepčně, tak hrozné to není. A neříkám to proto, že mi nic jiného nezbývá.
Být mámou totiž za všechna ta negativa stojí. Protože téměř vždy převažuje to pozitivní. Ať už je to mokrá pusa na tvář, první úsměv, oslovení „maminko“ nebo radost z prvních krůčků. A je mi fuk, že to zní sentimentálně a pateticky, je to prostě pravda.
