Nebudu předstírat, že Valentýnem pohrdám a z principu tento komerční svátek neslavím. Právě naopak. Vítám každou příležitost vyrazit na romantickou večeři, kterou nemusím sama uvařit, dostat kytku, kterou si nemusím sama vybrat a obléknout si něco, na čem mi hned někdo nevytvoří pribináčkový otisk ruky a v čem se budu cítit žádoucí nejen díky atributům jakými jsou kupříkladu plné mléčné žlázy.
Ještě nedávno (přesně před dvěma lety, jedním měsícem a čtyřiadvaceti dny) jsme si s manželem romantiku užívali, kdy nás napadlo. Naší oblíbenou, k romantice vybízející událostí, byla „výměsíčí“. Což je něco jako výročí, až na to, že je to vlastně každý měsíc. A jelikož jsou v našem vztahu výroční dny dva, jeden počátkovztahový a druhý svatební, mohli jsme si takové výměsíční oslavičky dělat každých čtrnáct dní.
Jó, to byly časy.
Pak se narodil Matýsek a romantika se mezi plenkami a šišláním „paci, paci, pacičky“ trochu vytratila. Ale můj manžel je úžasný, takže jsem kytku sem tam stejně dostala a domácí večeře při svíčkách se občas taky konala (to hlavně, když vypadl proud).
Potom jsme koupili dům (Jak jsme hledali pronájem a koupili dům) a aby bylo na rekonstrukci, dočasně jsme se přestěhovali k mým rodičům. Musím říct, že hustota obyvatel na jeden metr čtvereční byla značná, takže se většinou nekonalo ani soukromí, natož romantika. Ale za ten rok ve společnosti maminky, maminčina přítele, bratra, Matýska a psa se nám s manželem podařilo počít a povít druhého potomka, takže to zas tak hrozné nebylo.
V novém domově se sice hustota obyvatel snížila, leč romantiku to stejně nepřilákalo zpět. Rozhodla jsem se tedy převzít iniciativu a pozvat manžela na večeři, k čemuž Valentýn přímo vybízí. Vše se zdálo být ideální. Milující a milovaná babička dorazila na hlídání včas. Manžel místo obvyklého půlhodinového zpoždění přijel později jen o pět minut a já jsem byla nucena převléknout si poblinkanou halenku pouze jednou. Zkrátka, skóre u nás nevídané.
Abych ovšem byla upřímná, ačkoliv jsme si bezdětnou večeři opravdu užili. Bodejť by ne, když po vás výjimečně nikdo neleze ani nekydá jídlo. Ani vám neuždibuje z talíře. Ani se nechce nechat krmit za pomoci plyšáků. A dokonce ani nevyžaduje svou dávku mléka. Přesto se hovor na děti stáčel téměř pořád.
Hned v autě nás z přehrávače přivítal mix písní z Večerníčků. Následně jsem v kapse kabátu objevila zapomenutý dudlík a pár kamínků, co si u mě Matýsek při procházce schoval. V restauraci jsme si nemohli nevzpomenout, jak jen o dva stoly vedle a o pár týdnů dříve vyděsil Matýsek svým uširvoucím jekotem celou restauraci, jelikož mu tatínek málo vyfoukal polévku a synek si tak spálil mlsný jazýček. A když už jsme o dětech nemluvili, jako správná přecitlivělá matka jsem alespoň v tichosti uvažovala o tom, jak to doma zvládají a při manželově odchodu na toaletu tajně telefonovala mamince, jestli už Amálka nemá hlad a nepláče.
Ale jídlo bylo výborné, pubertální ochmatávání pod stolem s romanticky rozžehnutou svící jsme si taky užili a zprávy z domova o zvládání situace v zákopech byly uspokojivé. Co víc si od takového večera přát. Snad jen nějakou sladkou tečku.
A ta se brzy dostavila. Po uložení dětí už bylo jasné, že moje podivně zpomalené smysly mající za pohybem hlavy asi vteřinové zpoždění nejsou známkou vzrušení ani vypitého likéru obsaženého v kapučínu, ale známkou horečky. A tak jsem místo romantického ulehnutí s manželem, zcela neromanticky ulehla s paralenem. A místo manželových paží se ke mně tiskl tvarohový obklad proti rozjíždějícímu se zánětu prsu.
A tak končí naše komédie, romance prohrává a zánět žije!
