Jakmile jsem zjistila, že jsem v tom, začalo se kolem mě slovo porod skloňovat snad všude. Zkušenější mě děsily svými historkami zabarvenými spoustou krve a dojetí. Nezkušené se mě vyptávaly jestli mám strach. A chlapi škodolibě zajímalo, jestli budoucí tatínek bude při tom.
Matýsek - 0 dní
Porod je zkrátka téma věčné a vděčné.
Dnes už mám jednou odrozeno a jsem tedy v roli té zkušenější, která předává své chytré řečičky dál, těm nezkušeným a nepoznamenaným.
Navíc, jak má člověk jednou dítě hovorům a příběhům o rození se nevyhne.
Stačí, že jsem si jakožto správná matka předplatila jeden z těch super časopisů o dětech a matkách a kojení a vhodné stimulaci dítěte a zdravé výživě pro děti a o spoustě dalších věcí, pro matku na mateřské nepostradatelných.
V onom časopise se pochopitelně přetřásá i ten mystický, pro mnoho žen obávaný proces zrození. Ovšem, koho by stále bavily jen teoretické a značně stereotypní články o tak subjektivním prožitku, že ano. A tak přibyla rubrika Vaše porodní příběhy, v níž se ženy mohou podělit se svými soukmenovkyněmi o tajemství vlastních porodů.
Řekla bych, že redakce musela praskat ve švech, jelikož touha žen povědět světu o tak zásadním životním okamžiku bývá leckdy až ohromující. Ale kdo by se divil, přeci jen přivést na svět dítě je daleko více fascinující záležitostí než třeba volby a přitom kolik se toho o nich napíše a nakecá.
Každopádně si teď každý měsíc můžu já a stovky dalších čtenářek toužících po autentických a mnohdy dojemných příbězích vychutnat svou „dávku emocí“ právě v rubrice Vaše porodní příběhy.
Ženy popisují své porody různě. Některé střízlivě, jiné se zřejmým pohnutím. Jedny si stěžují na doktory či porodní asistentky, jiné nadšeně opěvují jejich ochotu a profesionalitu. Některé si průběh vlastního porodu nemohou vynachválit, jiné lamentují nad bolestí a komplikacemi. Ale ať už byl průběh porodu sebehorší, sestry sebeprotivnější a doktoři sebearogantnější, všechny ženy se v závěru svých popisů shodují v jednom. Byl to ten nejkrásnější zážitek v životě.
Kdyby měly na mysli první okamžiky, kdy ty často ještě krvavé uzlíčky dostanou do náručí, pochopila bych to. Když já si konečně mohla Matýska pochovat, endorfiny ze mě stříkaly do všech stran, ale ty ženský píšou o tom, co tomu předcházelo, a to se přiznám, mě tolik nenadchlo.
Porod mě dost bolel. Porodní asistentky se nemohly shodnout jestli už smím tlačit. Doktoři se střídali v poskocích po mém břiše. A synka mi jen letmo ukázali a odnesli. Ty tam byli romantické představy o prvním pochování a přiložení k prsu. Čeští lékaři mají stále pocit, že to nejbezpečnější a nejlepší místo pro novorozence je inkubátor.
A tak jsme s manželem osaměli. Byla jsem unavená, rozbolavělá, ráda, že to mám za sebou. Ale šťastná? To zrovna moc ne. Asi holt tu krvavou a bolavou krásu porodu nedokážu pořádně ocenit.
Když si tak pročítám ty dojemné příběhy, cítím se celkem frustrovaná a porouchaná. Možná by příště mohli vybrat i příspěvek matky, která přizná, že její porod nebyl úplně super a záchvat štěstí se bezprostředně po něm nedostavil. A nebo že by žádná taková neexistovala?
Ovšem nejsem závistivá, aspoň ne moc, a tak to těm šťastným ženám přeju. A kdo ví? Třeba mám ten svůj dechberoucí porodní zážitek ještě před sebou.
