Občas se doma pohádáme. Občas někdo někomu ublíží. Pak přicházejí na řadu slova jako „promiň“, „omlouvám se“, „odpusť mi to“. Ale co je to vlastně odpuštění?
Malé prohřešky odpouštíme zpravidla tak nějak automaticky. Některé velké křivdy si v sobě ale můžeme hýčkat dlouho. Měsíce. Roky. Nebo celý život.
Jsou zkrátka věci, které vůbec není snadné odpustit.
Přesto nám odpuštění může přinést velikou úlevu. Ale jak na to?
Nedávno jsem na Matýska křičela. Přehnala jsem to a bylo mi to líto. Večer jsem se mu omlouvala a ptala se: „Odpustíš mi to, prosím?“
A Matýsek přišel s vcelku logickou otázkou.
„Maminko, ale jak se to odpuštění dělá?“
Zaskočil mě. Pokusila jsem se o jakés takés vysvětlení, ale moudrá jsem z něj nebyla já, natožpak Maty.
Pomohl mi až nebiotatínek Áda. Nabídl mi krásný způsob, jak si představit ono odpuštění. Takový, který jsou schopny pochopit i děti.
Stačí totiž zapojit fantazii.
Představte si, že všechen vztek, zloba a pocit ukřivděnosti, který cítíte vůči někomu, kdo vám ublížil, se nachází uvnitř vás v jakési nádrži. Když se chcete těch nepříjemných pocitů zbavit, je potřeba odpustit.
A jak na to?
Stačí otočit kohoutkem a nechat všechno to svinstvo odtéct. Z nádrže a hlavně z nás.
Matýsek byl tímhle vysvětlením nadšený. Od té doby dokáže se svou nádrží krásně pracovat. Dokáže pracovat se svými emocemi. Dokáže odpustit.
Když zapátrám hluboko v sobě, vím, že někde úplně vzadu jednu odloženou nádrž plnou křivdy pořád mám. Ale už sbírám odvahu k tomu, abych ji celou vypulírovala.
Ta nádrž totiž značně zapáchá, je plná usazenin, a když se člověku najednou připomene, vůbec to není příjemné.
A já se nerada cítím nepříjemně. Proto doufám, že už brzy v sobě budu mít pěkně čisto a všechny nádrže, které v životě naplním, dokážu zase co nejdřív odpustit.
To samé bych moc přála i vám všem!
