Mám strach ze spousty věcí. Z pavouků. Z opilců. Z upírů a jiných příšer (vážně, nedělám si legraci). Z nemocnic… A mohla bych jmenovat desítky dalších menších či větších strachů a obav. Ale minulý týden mě přímo ochromil ten největší strach, který jsem kdy zažila. A nebylo to proto, že bych potkala obří tarantuli nebo mě po náměstí pronásledoval krvelačný upír.
Velikonoční pondělí nám začalo celkem idylicky. Poté co jsem přetrpěla pomlázková muka v podaní manžela přišel na řadu i Matýsek, kterému jsme společnými silami do jeho malinké ručičky vměstnali malinkou pomlázku a nechali ho, aby si s ní chvíli nekoordinovaně šermoval v blízkosti mého pozadí.
Tím bylo tradici učiněno zadost a tak jsme se přesunuli k mým rodičům. Nálada byla výborná. Vtípky létaly vzduchem. A nic nenasvědčovalo tomu, že za chvíli leknutím přijdu asi o pár cenných let života.
Ale stačila chvilka nepozornosti nebo jen velká smůla a Matýsek měl za sebou ve svých čtrnácti týdnech první pád. V té vteřině se pro mě zastavil celý svět a začala jsem se proklínat, že jsem ho vůbec kdy dávala z ruky a dovolila, aby ho byť jen na pár minut měl na starost někdo jiný než já.
Zachvátil mě strach, který nemá nic společného s hloupými osminohými hmyzáky ani opilými násilníky. Byl to nefalšovaný strach o život vlastního dítěte.
V nemocnici si nás přehazovali jak horký brambor. Matýsek prořval rentgen i ultrazvuk hlavičky. Nakonec zazněl verdikt. Vše v pořádku, pro jistotu však přijetí na dětské oddělení na pozorování. Pozorování jsem ovšem prováděla já, sestřičky si nás moc nevšímaly, ale přišlo ráno a já doufala v brzký návrat domů se synkem, který už byl zase vysmátý jak beruška a zdálo se, že pobyt v nemocnici snáší líp než já.
Ale pak přišel další šok v podobě mírně samolibého neurologa, který mě po kontrolním ultrazvuku hlavičky informoval, že synek má prasklou lebku. Na můj dotaz zda je to vážné velice emotivně odpověděl, že pochopitelně ano, protože kdykoliv může dojít ke krvácení do mozku a v takovém případě ani v nemocnici nejsou operační sály dost blízko, natož doma, a proto zůstaneme v nemocnici týden.
Z vyšetření jsem odcházela se slzami v očích a tisknouce synka na hruď v domnění, že každou chvíli začne jeho malá hlavička otékat. (Lékař se jaksi zapomněl zmínit, že k podobné komplikaci dochází zřídkakdy a že v nemocnici zůstaneme jen pro jistotu.)
Ten týden v klaustrofobicky malém nemocničním pokojíku s televizněmaniakální maminkou roční holčičky, která byla pravidelně uspávána slovy „Spi už sakra, Šárino, nebo ti dám na prdel!“ byl náporem na nervy, který bych nikomu nepřála.
Naštěstí jsme přežili a zdá se, že bez větších následků. Jen Matýsek má maličký hrbolek na jinak dokonalé lebčičce (asi otisk schodu) a já pocuchané nervy.
Každopádně jsem „učinila důležitý objev“. Strach o dítě je jedním z těch nejhorších. Jedná se totiž přímo o čistý koncentrát emoce strachu a to ostatní jsou jen různě ředěné roztoky. A děsivé na tom je, že když už se jednou ten strach objeví, nikdy vlastně nezmizí. Je potlačený někde v zákoutích mozku a číhá na příležitost, kdy se zase objeví a ochromí rodičovskou mysl ve své plné síle.
Kupodivu se s ním všichni nějak naučí žít a fungovat. Za to mají zasloužilí rodiče můj neskonalý obdiv. Já jsem teprve na začátku té cesty na níž mě čeká spousta boulí, rozbitých kolen, prvních samostatných cest do školy, diskoték, řízení auta a kdo ví čeho dalšího.
Nezbývá mi tedy než doufat, že zvládnu svůj strach držet na uzdě. A že zvládnu najít tu správnou hranici mezi zodpovědnou matkou a hyperprotektivní hysterkou pěstující si z dítka skleníkovou květinku.
