Když si tak poslední dobou s kočárkem vykračuju kolem hřišť, parků, dětských koutků a jiných lokalit, kde se to hemží rodiči a dětmi, nemůžu přehlédnout některými matkami velmi oblíbený způsob komunikace.
Při něm by se někdy nezasvěcenému člověku mohlo zdát, že děti jsou hluché, a kdyby jim bylo cokoliv řečeno hlasem jen o málo tišším než používají pouťový vyvolávači, jednoduše by neslyšely. (Zde se nabízí otázka, co s dětmi, které sice slyší, ale slyšet nechtějí a proto dělají, že neslyší… V takovém případě je ovšem jedno, jestli mluvíme normálně, nebo zvyšujeme hlas.)
Jedná se pochopitelně o celkem rozšířený a často parodovaný jekot, který může vycházet stejně tak z úst obtloustlé matky pěti snědých dětí, jako z úst elegantní dámy s pěstěnými nehty, jíž se pod nohama na vysokých podpatcích motá její jedináček. Tato „výchovná metoda“
(„Adééélóóó! Co jsem ti říkala! Nesahej na to!“
„Martinééé! Kam to zase lezeš! Sedni si normálně!“
Nebo ještě o stupeň horší.
„Michalóóó! Přestaň dělat bordel! I prase jí slušněji než ty!“
„Jakubééé! Neštvi mě! Chováš se stejně hloupě jako tvůj táta!“)
je zkrátka rozšířena napříč celým sociálním spektrem.
Nikdy jsem si toho nevšímala tolik jako teď, kdy jsem sama matkou, kterou už brzy čeká pronikání do tajů výchovy. Nemít alespoň nepatrnou zkušenost s tím, že to jde i jinak, možná bych nabyla dojmu, že s dětmi se opravdu jinak mluvit nedá.
Že je skutečně nutné je zhruba 24 hodin denně okřikovat, ječet na ně příkazy, zákazy, výhružky a lamentace. Že mluvit s nimi a na ně v mezích situace klidně a dokonce s respektem k jejich osobnostem je holá fikce jejímž výsledkem jsou nezvladatelní a nevychovaní spratci. Zkrátka, že vychovávat je jinak, než za použití ječivého sopránu, prostě není možné.
Ale naštěstí tu zkušenost mám. A můžu za ní poděkovat své mamince, která zvyšovala hlas opravdu jen v nutných případech, která raději volila cestu trpělivého vysvětlování než direktivního „Ne, protože jsem to řekla“, která tolerantně přihlížela dětským snahám objevovat svět a která JEN důsledně vytyčovala a hlídala hranice. A přesto s námi dětmi mohla jít do restaurace, aniž bychom z ní udělali kůlničku na dříví. Nebo jezdit vlakem bez obav, že jeden bude vlát z okénka a druhý bude s bojovým pokřikem pobíhat po chodbičce.
Mami, děkuju!
Sama jsem si to vyzkoušela při hlídání cizích dětí. Těžko můžete křičet na dítě svého „zaměstnavatele“, vyhrožovat mu, že jestli vás neposlechne dostane na zadek a doufat, že vám za to rodič zaplatí. A taky by si to málokterá slečna na hlídání dovolila. A přesto to neznamená, že si děti musí nechat skákat po hlavě a dovolit jim jíst po vyčištění zubů kila čokolády. Jen to chce hodně trpělivosti a pevné nervy.
Naštěstí se doufám nemýlím, když jsem přesvědčená, že takových uječených matek není většina. A že třeba měly jen těžký den, jsou unavené a dítko bylo dnes opravdu rozjívené. Ale večer si pak s tím svým malým raubířem zalezou do postele, přečtou mu pohádku a ujistí ho, že ho i přes jeho zlobení a svůj křik mají rády.
