Ačkoli jméno náš třetí potomek stále nemá a výbavičku jsem taky ještě chystat nezačala, čím dál intenzivněji přemýšlím o porodu. A s hrůzou zjišťuju, že za ty čtyři roky se situace rozhodně nezlepšila.
Od prvního těhotenství jsem byla rozhodnutá rodit přirozeně. Nechtěla jsem nic víc než určitou míru svobody, nulové zásahy a miminko co nejdřív u sebe. Porodní plán jsem nesepisovala. Přeci se v porodnici dokážu se zdravotníky dohodnout.
Jak jsem byla naivní.
Porod je zkrátka věcí lékařů, a vy nám do toho, milá rodičko, rozhodně nemáte co kecat!
Asi tak by se dal shrnout přístup většiny zdravotníků.
Ale může se tomu vůbec člověk divit? Když celá naše společnost vnímá porod jako akt, který je nutné přesunout do zdravotnického zařízení se stoprocentním lékařským dohledem a ideálně ještě odborně vedený a směrovaný? Když nám nepřijde nic zvláštního na statistikách a článcích začínajících slovy „lékaři přivedli na svět tolik a tolik dětí“?
Tak kdo tu rodí? Kdo má dělohu, v ideálním případě nosí devět měsíců dítě pod srdcem a pak si pěkně vyžere všechny kontrakce? Žena.
Přesto porodník nakonec novorozeně chytí a hrdě prohlásí: tak jsem to vaše dítě přivedl na svět! Beze mě byste to, maminko, nezvládla.
Jasně, že se právě v tuhle chvíli ozve dav žen i mužů, kteří budou zapáleně hájit lékařské zásahy a vyrukují s příběhy, kdy lékaři matkám i dětem zachránili život. Tak to samozřejmě je. Někdy na to zkrátka žena nestačí. A já za to lékařům samozřejmě děkuju.
Ale proč paušalizovat? Proč preventivně zasahovat, píchat vodu, podávat oxytocin, provádět nástřih a intenzivně se vměšovat i v případech, kdy by stačilo dát rodícím ženám jen prostor.
Proč je tolika porodníkům tak proti srsti, že některé ženy po nich zkrátka chtějí jen to, aby nedělali nic. To tak moc drásá jejich ega? Mají dojem, že kdyby neprovedli alespoň malý nástřížek, necítili by se pak dost užiteční.
Jako porodník, který v jistém rozhovoru na dotaz, zda by nebylo namístě změnit některé u nás zavedené praktiky, reagoval slovy: „A to po mě chcete, abych přiznal, že jsem to celou svou kariéru dělal špatně?“
Vážím si lékařů, zejména těch, kteří nezapomínají, že jsou stejně jako pacienti lidmi a jen proto, že mají lékařské vzdělání a nosí bílé pláště, nestávají se z nich neomylní bohové. A omlouvám se všem osvíceným zdravotníkům, kterých se mohl článek dotknout.
Přesto si trvám na svém.
Porod je záležitostí přirozenou a je právem ženy rozhodnout se, jak přivede své dítě na svět.
Některé se cítí bezpečně v rukou lékařů a na sále, kde je okamžitě k dispzici veškeré moderní vybavení. Jiným by stačilo vědomí, že lékař je pro případ komplikací po ruce, ale pro vlastní porod by uvítaly intimnější atmosféru v doprovodu vlastní porodní asistentky a bez vnějších lékařských zásahů. A pak je tu relativně malé procento žen, které preferují porod doma. Kde se nebudou muset s nikým dohadovat, kde budou mít své soukromí a kde budou moci přivést své dítě na svět v prostředí, kde se cítí dobře.
Chápu přístup všech žen. Každá jsme jiná. Jen bych si přála, aby i celá naše společnost a zejména zdravotníci, byli schopni stejné tolerance a většího nadhledu.
