Probudí-li se člověk po noci strávené převlékáním pozvraceného povlečení, mytím pozvracených potomků a podáváním kašel utišujících medikamentů, nebývá ráno právě nejpříjemnější. U mě jednak proto, že rána zkrátka nesnáším. Jednak proto, že se nejedná o první takto neinspirativně strávenou noc. A v neposlední řadě proto, že být zpruzená vyžaduje daleko menší úsilí, než tvářit se vesele.
Připočteme-li k tomu ještě bordel gigantických rozměrů, těhotenské vlnobití hormonů a děti hašteřící se o poslední rohlík k snídani, je naděje na samovolné odeznění špatné nálady mizivá.
Následně je tedy třeba se rozhodnout.
Strávím den či alespoň nejbližších několik hodin, rochněním se ve své depresivní náladě? Nebo se v zájmu všech zúčastněných pokusím alespoň o její mírnou eliminaci?
Rozhodla jsem se pro variantu bé.
Krok 1: Převléknout se z pyžama, vyčistit si zuby, rozčesat vlasy a vytvořit z nich praktický leč úhledný účes.
Zdá se to jako samozřejmost, ale pro někoho, kdo stráví zavřený doma s dětmi delší čas, to tak vůbec být nemusí. V pyžamu až do oběda? Žádný problém. Vlasy stažené do mastného culíkodrdolu? Proč ne?
Ale jakmile člověk vypadá zase jako člověk. Neřkuli jako žena! Cítí se rozhodně o něco málo líp.
Krok 2: Pustit si náladu zvedající písničky. V tomto směru mnohdy dobře poslouží songy cizojazyčné, kterým člověk nerozumí, jen má pocit, že znějí optimisticky. A že se v nich ve skutečnosti zpívá něco o děvkách a smrti není v tuto chvíli tak úplně podstatné.
O level výš je pak přehrávání songů vám známých a tudíž umožňujících katarzi v podobě vyřvání si hlasivek. Tato aktivita se bohužel mnohdy neslučuje s preferencemi nemocných potomků.
Krok 3: Opustit byt. Stačí pár minut a vesnický konzum. (Realizace je značně limitovaná druhem dětského onemocnění a bydlištěm.) Já zpravidla přistavím auto co nejblíže dveřím. Vytopím ho na maximum. Přemístím do něj děti. Přejedu k obchodu. Děti nechám v autě spolu s jejich oblíbeným CD a během pěti minut se vracím s nákupem a pocitem, že jsem si dopřála alespoň titěrnou chvilku mimo domov.
Krok 4: Udělat si radost něčím hříšným. Já kupříkladu shrábla v obchodě posledních pět miniindiánků. A sladké teď nemůžu ani vidět...
Krok 5: Dát si pauzu. Děti nechat svému osudu v hromadě hraček. Nádobí v myčce a prádlo na sušáku. Místo toho se uklidit na pohodlné místo s Pratchettovou Zeměplochou či jinou příjemnou činností, kterou je možno kdykoli přerušit, je-li třeba zkrotit hádku zvolna přerůstající ve rvačku. Utřít potomkům nudle hrozící potřísněním koberce. Či jen pomazlit fňukající dítko, kterému konečně došlo, že mít horečku, vlastně vůbec není legrace.
Krok 6: Zmuchlat a zahodit výchovné zásady pod gauč. Dočasně a jen v mezích, které neohrozí celoživotní rodičovské snažení. Komu ale ublíží jedna pohádka na DVD navíc? Jednou za čas? Naší rodinné pohodě zajisté ne.
Krok 7: Mít v záloze cokoli, na co je možno se těšit. Radím zvolit něco pragmatičtějšího než je jaro nebo dospělost a bezúdržbovost potomků nacházejících se momentálně v batolecím věku. Mně k tomu dnes slouží večerní sraz z vysoké. Pokud ho tedy nakonec nevyměním za vidinu alespoň osmihodinového spánku.
Shrnuto a podtrženo. Nic z výše zmíněného nezaručí, že se člověku na tváři usadí reklamní úsměv. Ale možná napomůže tomu, aby se člověk ze vší té nasranosti nezbláznil.
