Jak jsme hledali pronájem a koupili dům

Je to asi měsíc, co jsem začala pozvolna frfňat, že nám naše současné působiště začíná být těsné. Dokud jsme byli dva, bylo to akorát. Ne příliš velké na úklid a ne příliš malé na nedostatek soukromí. Ale co jsme tři, stává se z našeho bytu barevná mozaika dětských potřeb.

Pravidelně zakopáváme o chrastítka, překračujeme dětské deky a hrazdičky a narážíme do dětských lehátek. A bude to horší a horší. Až přibudou autíčka, vláčkodráhy, odrážedla a muzikoidní hračky vydávající nervy drásající zvuky, před kterými není kam utéct.

Na tohle všechno se těším, ale bylo by fajn, moci to rozprostřít do větší plochy. Začala jsem tedy „snít“ o tom, že lézt by se Matýsek mohl učit na větším prostoru než je zbývající metr čtvereční bez nábytku a dalších nezbytností.

Koneckonců k našemu současnému pronajatému bytu nemáme až tak velký citový vztah. Pominu-li, že je to náš první společně „budovaný“ prostor (díky švédům za Ikeu!), při jehož opouštění nás pravděpodobně trocha sentimentu nemine. A tak jsem se s vervou pustila do hledání nového, většího a při troše štěstí i levnějšího pronájmu.

Pár vhodných adeptů jsem objevila a začala k akci strhávat i manžela.

Mé nadšení a hledání vydrželo den a půl. Ne, že bych přestala toužit po větším prostoru, ale zcela neskromně jsem k přívlastku větší přidala i vlastní.

Nápad jsme zhodnotili jako praktický. Když už stěhování, tak proč ne rovnou do vlastního, že? Splátky vyjdou beztak skoro stejně jako nájem, ale v případě splátek nám zůstává byt, v případě nájmu houby.

Několik dní u nás večery po uložení synka vypadaly jak v doupěti u počítačových maniaků. Každý na jedné půlce pohovky s nosem zabořeným do svého notebooku a očima opuchlýma únavou. Jen občas se ozvalo něco jako : Hele! Koukni! To vypadá dobře! Hm, drahý. Hm, blbá lokalita… A podobně.

Výběr jsme nakonec zúžili na několik vhodných adeptů. Ne v paneláku, ne malé, ne drahé, ne v centru, ne v dezolátním stavu… A chystali se předběžně obvolat realitní kanceláře a domluvit si prohlídky.

Jenže opět začal hlodat červíček pochybností. Když koupíme byt, budeme mít někdy na koupi pozemku a stavbu vysněného slaměného domku? Dočkáme se toho, že naše děti budou pobíhat po vlastní zahradě? Možná jo, možná ne. Mluvili jsme o tom dlouho, probrali to horem dolem a došli k závěru, že bychom rovnou mohli koupit dům. Bude to sice dražší, ale kupodivu ne o tolik. Nebude sice nízkoenergetický a ze slámy, zato bude rychleji.

A tak jsme postoupili o další level. Začali jsme plánovat koupi domu. Nejlépe někde na vesnici, ale v dojezdné vzdálenosti našeho města. S velkou zahradou, ne s půl metrem volné a s největší pravděpodobností zabetonované plochy z každé strany domu.

Následovaly tedy další večery strávené se shrbenými zády nad inzeráty nabízejícími nemovitosti. Našli jsme domečky, domky, domy, vily, ruiny i vesnická stavení. Oddělili zrno od plev a konečně se dostali k obvolávání realitek.

Zprvu se nedařilo. Krásný dům, super cena, při návštěvě se ukázalo, že metr od domovních dveří povede silnice. Další dům, dokonce po částečné rekonstrukci, ale majitelé se rozhodli pro stažení z prodeje…

A pak to přišlo. Láska na první pohled.

Vesnické stavení s klenutými stropy, velkou slunnou  zahradou a v těsném sousedství školky, školy a hřbitova.

Příbuzenstvo se rozdělilo na tři tábory. Ti, co byli stejně či podobně nadšení jako my a rádi se nechávali vtáhnout do debat na téma rekonstrukce. Ti, kteří nás považovali za blázny a všemi možnými prostředky se nás snažili odradit. A samozřejmě tábor neutrálů, jehož členové se občas mírně přikláněli buď k nadšení nebo k odporu.

Ráda bych napsala, koupili, zrekonstruovali, nastěhovali se a žili šťastně dokud je neuložili vedle na hřbitov. Bohužel jsme teprve u prvního kroku a na happyend si musíme ještě počkat. Tak nám, prosím, držte palce!