Nedávno jsem se nechala ostříhat. Ne nijak drasticky. Účes alá ježek by mi neodpustil ani manžel, ani zrcadlo. Ale dost na to, aby mi to každé ráno působilo značné problémy. Pryč jsou časy, kdy jsem mohla jednoduše sáhnout po gumičce a stáhnout vlasy do značně neoriginálního leč pohodlného culíku.
Každé ráno teď tedy začínám frustrujícím pohledem do zrcadla, které je zcela nestrategicky umístěno přímo naproti posteli a nelítostně mě upozorňuje na to, že vypadám jako racochejl. Pro většinu žen žádný problém. Zaskočí si do koupelny, použijí zázračné přípravky, deset typů hřebenů a z koupelny vychází upravené, pěkně s každým vlasem na svém místě.
Ne tak já. Ne, že bych o sebe nedbala. Ale nemám sama se sebou trpělivost. Proto mi stačí jeden kartáč na vlasy a moje kosmetická taštička neobsahuje víc než řasenku a růžové Barbie stíny, které jsem dostala k jedenáctým narozeninám, a které mají už spíše archivní hodnotu. Jednu dobu jsem sice experimentovala s různými sebezkrášlovacími procesy, ale každá taková snaha vyvolala v lepším případě úsměvy, v horším zděšení. Asi na to zkrátka nemám talent.
Včera jsem se ovšem znovu rozhodla zariskovat.
Den jsem totiž opět začala marnou snahou upravit si vlasy alespoň tak, abych nevypadala, že jsem na jejich úpravu úplně rezignovala. Když jsem po čtvrt hodině vypadala stále stejně, ne-li hůř, a na nohu se mi už věšel maminčinou nevšímavostí roztrpčený synek, nezbylo mi nic jiného než přiznat porážku a vytáhnout látkovou čelenku, která většinu vlasového porostu úspěšně zakryje.
A tak přišel na řadu kamarád internet. V jakémsi nepochopitelném pomatení smyslů, jsem díky němu usoudila, že mé problémy hravě vyřeší jen jedna jediná věc. Žehlička na vlasy! V tu chvíli jsem zřejmě zapomněla, že já a horké předměty se nemáme příliš v lásce. A že pokaždé, když se k vlasům přiblížím s nějakým přístrojem, buď si je spálím nebo zacuchám tak dokonale, že jediným řešením zůstává ustřihnutí.
Odsunujíc svou nešikovnost stranou jsem tedy nahodila synka do Manducy a hnána touhou konečně vypadat hezky, žensky, upraveně, a to i bez zásahu profesionálů, vyrazila směr nejbližší elektro. Tam mě sice elán na chvíli přešel, a to když jsem zjistila, že mě, typickou Váhu, čeká rozhodování mezi dvaceti stejně vypadajícími kusy téhož výrobku, ovšem různých značek a různých cen. Ale za halasného synkova povzbuzování jsem nakonec vybrala a domů se vrátila jako pyšná majitelka vlasové žehličky.
Musím říct, že naše seznámení nebylo úplně ideální. Po nerovném boji, v němž jsem si připadala trochu jako Don Quijote zápasící s větrnými mlýny, jsem vypadala jako po zásahu elektrickým proudem. Vlasy trčící kolmo k hlavě do všech světových stran mi rozhodně nepřišly ani hezké, ani ženské, ani upravené. Musela jsem odolávat velice silnému pokušení, abych tu zpropadenou věc nerozdupala. Ale ovládla jsem se.
Druhý pokus už byl naštěstí úspěšnější, zhruba 50% mých vlasů trčelo požadovaným směrem. A tak si troufám říct, že okamžik kdy budu vlastní zásluhou vypadat hezky, žensky a upraveně je sice zatím v nedohlednu, ale pomalu se blíží.
