Můj biologický otec, je zvláštní otec. Svou otcovskou roli naplňuje dle hesla „Kde nejsem, nic nezkazím“. Nejraději by byl, kdybychom s bráchou oslovení tati vypustili ze slovníku a říkali mu jménem. A od doby co se stal dědečkem má strach, aby nebyl při takovém oslovení přistižen. Zejména nějakou krasavicí, sotva opustivší školní lavice, na níž by rád udělal dojem.
Žije trochu jako bohém a trochu jako skvoter. Hodně pije a kouří, což nikdy nepřizná. Je to inženýr, který chová ovce a slepice. A protože má v plánu odstěhovat se do Kanady, nechce si pořizovat psa, jelikož by ho při opouštění rodné hroudy nemohl jednoduše sníst. Tak si na hlídání pořídil pštrosa. A pojmenoval ho Karl.
Karl rád utíká, načež budí v poklidném městečku rozruch, když je po něm vyhlašováno pátrání místním rozhlasem, zatímco se vesele pase mezi bytovkami. A náš praktický otec doufá, že se z Karla vyklube samice, neboť, jak jsem byla poučena, ze pštrosího vejce se nají i dvanáct lidí!
Jsou dny, kdy si denně voláme a jindy o sobě rok nevíme. Dokážeme se pořádně pohádat, ale taky si navzájem poradit. Jsme každý jiný a přece toho máme tolik společného.
Ale ať už je jaký je. A ať už za sebou máme minulost jakoukoliv, a že nebyla vždycky růžová víme všichni, že tati? Jednou je to můj táta a já ho mám ráda.
Můj nebio otec je taky zvláštní. Když napíšu, že je to umělec, jistě to mluví za vše. Tomu naopak jménem říkáme, i když jsou chvíle, kdy bychom ho klidně oslovili tati. Ale neděláme to. Jako otce ho zpravidla označujeme jen před pošťačkou, když mu přebíráme dopis.
A přesto je mým tátou v pravém slova smyslu v mnoha směrech. Když jsme byli s bráchou mladší, vyprávěl nám ty nejnapínavější a nejstrašidelnější pohádky. Přežil mou pubertu a většinou dokázal odhadnout, kdy má jít mému hormonálně rozkolísanému já raději z cesty. Ptával se mě, jak bylo ve škole a zajímalo ho, co odpovídám. Spolu s mamkou se o mě bál, když jsem byla v nemocnici. A byl a stále je ochotný naslouchat.
Jeho fórky mě dokážou rozesmát a jeho neschopnost stíhat moje myšlenkové pochody mě dokáže naštvat. Ráda s ním diskutuju a přetahuju se o nejpádnější argument. A oceňuju jeho snahu tříbit mé estetické cítění.
Když má před výstavou nebo se nachází v závěrečné fázi svého tvůrčího projektu, je s ním upřímně řečeno chvílemi k nevydržení. Je perfekcionistou každým coulem a své okolí tak dokáže přivádět k šílenství. Mohla by to potvrdit i paní, která mi pekla svatební dort, a která na přesné instrukce, včetně sklonu hran a rozmístění čokoládových puntíků, asi jen tak nezapomene.
Jsem ráda, že náš nebio otec vytrval a překonal naše počáteční odmítání, hlídání a bránění blízkému kontaktu s naší maminkou. Protože lepšího náhradního tatínka bychom si nemohli přát. A i když se občas dohadujeme a ne vždy spolu souhlasíme, mám ho moc ráda.
Přeji vám tedy všechno nejlepší k vašemu otcovskému svátku, mí drazí otcové, a děkuju, že vás mám!
