O víkendu mi těsně před auto vběhla srnka. A zatímco v lese mizela její bílá prdelka, Matýsek z autosedačky vykřikoval „Etě, etě!“ neboť měl dojem, že si ji užil málo. Manžel se zmohl na pouhé, ale výstižné „Ty, vole!“. A moje nohy se proměnily v rosol a pot mi vytryskl z pórů, o nichž jsem ani nevěděla, že je mám. (Jen náš benjamínek Amálka to celé v klidu prospal.)
V tu chvíli jsem opravdu byla vděčná za své poseroutkovství i slabý motor svého autíčka, které mi nedovoluje valit to po silnicích nadzvukovou rychlostí. A mít na to ta srnka dost rozumu, byla by za takovou ženskou za volantem taky vděčná.
Když jsme už ale u toho řízení, musím říct, že můj postoj k němu, který jsem již mnohokrát prezentovala, a který se setkal s velkým ohlasem, zejména u mužské části řidičské populace, se postupem času mění k lepšímu. Pominu-li srnčí anabázi, naučila jsem se řídit celkem ráda.
Před jízdou mě již několik hodin dopředu netrápí bolest břicha způsobená nervozitou.
Zjistila jsem, k čemu je většina čudlíků, páček a ukazatelů na palubní desce.
Naučila jsem se efektivně využívat mezery mezi auty při vjíždění z vedlejší na hlavní, aniž bych za sebou vytvořila hystericky troubící kolonu, která nedobrovolně čeká spolu se mnou až bude silnice v obou směrech na kilometr prázdná.
A dokonce jsem už byla i sama pro benzín.
Z čehož jsem měla vždycky panickou hrůzu, neboť jsem žila v přesvědčení, že nějakým neuváženým krokem během alchymistického procesu tankování můžu způsobit přinejmenším výbuch benzínky. Což se naštěstí nepotvrdilo. A jediným zádrhelem se tak stal fakt, že jsem si na střechu auta odložila víčko od nádrže i s klíčem. Na to jsem ovšem v euforii z toho, že jsem zvládla natankovat zcela zapomněla.
A tak jsem pro změnu vytvořila kolonu aut na benzínce, čekající za mnou, až po zběsilém hledání klíč objevím, zavřu nádržku a celá rudá opustím nepřátelskou zónu na čelo si klepajících a oči v sloup obracejících řidičů.
