Zrzáček z Národní

Vstáváme se synem brzy ráno a na pražské ulici Národní, cestou do školy, kolem půl sedmé ranní, při čekání na tramvaj číslo 22, máme takový náš rituál - bedlivě vyhlížíme jistého pana holuba. Je to doslova a do písmene Pan holub.

Producíruje se mezi ostatními v holubí tlupě s hlavou hrdě vztyčenou. Od ostatních se liší svým výrazným zrzavým zbarvením. Snad pro to své neobvyklé zbarvené peří má výsostné postavení v holubím hejnu. Obyčejní opeřenci mu ustupují a tím jeho vznešený zobák se může přednostně nasytit ze zbytků jídel, které na zemi zanechávají nejen turisté.

Dali jsem mu jméno Zrzáček a vždy, když ho vidíme, zlepší se nám nálada. Už na jezdících schodech si říkáme, jestli dnes se nám podaří Zrzáčka potkat. Když ho spatříme, dáme si placáka na to, že začínající den bude úspěšný.

Prostě Zrzáček je nositelem štěstí, je to náš šťastný talisman.

Před pár dny se na Národní objevila rodinka, která přiletěla snad z Tramtárie a velmi hlučně si dávala najevo, že není čas si své fastfoodové jídlo vychutnat v klidu u stolečku. Jedli velikánské hambáče přímo na ulici a při tom táhli kufry a řvali a řvali...

A tehdy se ukázal náš Zrzaček.

Vzlétl a řvoucí dámu odměnil.

„Zastav, Pepane, podívej na ten bordel, to snad není možné, já se přece takhle nemohu vrátit domů...“, křičí udýchaná dáma s růžovým kufrem a hystericky ukazuje na svoji hlavu.

„Tak v Praze už nám na hlavu serou i holubi, to je teda ultra bordel, tak to mě teda poser“, zařve uřícený partner Pepa.

„Mami, vždyť je to pro štěstí, Zrzáček je skvělý, škoda že už nemá více toho trusu, pán by chtěl také“, žduchne do mne syn.

„Ani trusem se nemá plýtvat, hochu, štěstí je vzácné“, podotknu.

„Máš pravdu, mami“, stiskne mi ruku klučík a společně se podíváme na eskalátory. Na nich rychle mizí kudrnatý, nyní už barevný, přeliv s růžovým kufrem a stále vulgárně nadávajícím doprovodem.