Ze mě třesení

Vlítnul dovnitř do baráku jako dotěrná vosa. Místo žihadla měl na zádech přilepenou obrovskou krosnu a už ve dveřích začal hlasitě bzučet.

„Páni, tady je teda nepořádek a jak to tady páchne!“ Vibroval po světnici sem a tam a sosákem šmejdil kolem dokola.

„Mám sto chutí rozmáčknout toho vetřelce, ale mám strach, aby neuvolnil do vzduchu poplašné feromony a nepřilákat tím další možné lesní vosiska k útoku“, otočil se pan domácí Václav směrem ke svému notně opilému bratru, rozplasklému na gauči.

„Jen aby neuvolnil z těla něco jiného“, mávnul rukou ležící a pokusil se vstát. Ovšem zavrávoral a opilecké nohy ho hodily zpátky do smrdutého pelechu.

„Pánové, v téhle zamořané noře by se v klidu ztratilo celé vozidlo i s nákladem lidově zvané hovnocuc“, usmál se turista s krosnou a rozhlížel se, kde by si mohl sednout.

„Nepamatuji si, že bych někoho pozval, ty snad jo, Josefe“, kroutil hlavou Václav. Josef se však zmohl jen na pár vulgárních, ve slušné společnosti, nepublikovatelných slov.

„Jéjda, máte tu šachovnici, hrajete šachy?“ nevzdává to dotěrný vosák, shazuje přebytečné věci ze stolu a s velkým vypětím se dostává k zaprášené a špinavé šachovnici.

„Jo, partičku bych si s někým dal, nehrál jsem už mnoho let. Na šachy jsem machr, dokonce jsem byl v dávném pravěku mistr junior v šachu“, prohodí Václav a přisouvá ke stolu polorozpadlou štokrli.

Vosák se však náhle začne celý třást.

„Promiňte, nemohu s vámi hrát, bohužel, cítím z vás negativní energii, proto se třesu“, vysvětluje.

„To jako třesení ze mě? Víš ty co, vypadni, vystřel z našeho domu, než zavolám policii“, rozeřve se Václav.

„Brácha, vole, vykopni ho už ven, tady se nedá v klidu spát“, ozve se z brlohu a v zápětí se k tomu přidává smršť dalších sprostých slov.

„Je mi z vás obou smutno, myslím, že vám někdo hodně chybí a pokud s tím nebudete něco dělat, upijete se a vaše nevzhledné mrtvoly pak najde takový zoufalec jako jsem já“, pokračuje vosí mužík.

„Chybí, nechybí, dcera odešla sama, nikdo ji nevyhazoval“, posteskne si Václav a smutně se podívá na obrázek děvčete, jenž visí na špinavé zdi.

Není však den, který by nebyl v téhle chalupě bez hádek. Václav neustále Josefovi vyčítá, že jeho jediná dcera Yvonka odešla hlavně kvůli němu. Hádají se, napadají, perou. Oba pijí a z obou se díky chlastu stávají divoká, rozzuřená zvířata.

Jejich rodiče už dávno zemřeli. Utrápili se, když Václavovo dvojče Josef v opilosti zapíchnul svého soka. Dostal patnáct let natvrdo.

Po smrti staroušků začal Václav s velkou chutí a elánem hospodařit. Našel si družku, narodila se malá Yvonka a vše se zdálo krásné...

Jenže Josef se vrátil z vězení domů.

Záhy stavení právě kvůli nepřízpůsobivému Josefovi opustila Václavova družka a on zůstal sám s malou dcerou a s bratrem notorikem na samotě u lesa.

Yvonka rychle rostla, nastoupila na internátní střední školu, poté vysokou a po jejím ukončení se už domů kvůli nezřízenému životu otce a strýce nevrátila, odplula až do dalekého New Yorku.

„Proč se za ní nevypravíte, nejdete dceru hledat?“ vyptává se dál nezvaný, dotěrný, host.

„Zbláznil jsi se, hochu. Do New Yorku, já – barbar ze samoty“, nechápavě zírá na podivínského turistu Václav.

„A proč ne, aspoň byste konečně něco užitečného dělal“, odchází ze světnice chlapík s vykulenýma očima a velikánským zavazadlem. Místo rozloučení za sebou pořádně třískne dveřmi.

***

Union Square je místo v New Yorku, kde se nachází velikánská spousta šachových stolků. Za nimi sedí různí týpci, většinou z okraje společnosti, a tíhle tvorové trpělivě čekají, až si k nim někdo přisedne, zahraje a hodí jim za hru nějaký dolar nebo při velkém štěstí, dokonce dolary.

Václav si uzmul jeden menší šachový stolek, který si před třemi měsíci doslova vybojoval. Naštěstí byl v době hodně minulé šachový mistr. Nyní jeho obličej zdobí honosný dlouhý vous a vlasy začínají připomínat zacuchané dredy.

Stále však čeká na krásku, kterou v dětství naučil šachovému umu.

Nepije, musí být na hru soustředěný.....

Náhle si naproti němu přisedá chlapík s velkou krosnou. Jeho vykulené oči už někdy někde viděl.

„Mohu si zahrát?“ poprosí ho česky.

„Jéjda – třasořitka z hor!“ vykřikne překvapením Václav.

„Jo, jenže dnes se netřesu, dnes mám pevné ruce i mysl, takže rovnoprávný hráč“, usměje se chlapík s vykulenýma očima.

„Pomalu se začínám třást já, čučím tu už třetí měsíc a dceru jsem nenašel. Zítra odlétám, mám strach, že mne vyčmuchá cizinecká policie a poté by už nikdo nemusel najít ani mou mrtvolu“, sklopí smutně hlavu Václav.

„Jenže já se netřesu proto, protože tu nejsem sám. Někoho vám chci představit, jmenuje se Yvonka a právě chci požádat jejího tátu o její nádhernou ctnostnou ručku“, usměje se chlapík s krosnou, kterou pomalu sundává.

A za ní stojí ona.

Václav jí přes slzy nevidí, ale za to její teplé jemné láskyplné objetí mu stálo putovat až na úplný konec světa....