XXXL na prodej

Pavlovo břicho nekompromisně přivřely zavírací dveře tramvaje, které mu nepříjemně stlačily levou i pravou břišní stěnu. Zaklel a vší silou dotěrné dveře rozrazil.

S plným nasazením se bouřlivě dere dovnitř. Vnitřek tramvaje je však přeplněný lidmi.

Svým mega tělem odstrčí a odšťouchne pár spolucestujících. Tak, tak se zachytí nejbližší tyče. Zděšených obličejů ani gest si nevšímá, je rád, že se něčeho drží a také je rád za fakt, že při prudkém cuknutí nezavalí nějakého cestujícího ubožáka svou velikánskou tělesnou schránkou.

Když konečně zaujme pasažéřskou pózu, zavře oči. Jízdu tramvají totiž nesnáší, před deseti lety se na jisté nejmenované tramvajové zastávce stala tragédie, které byl nejen svědek, ale také za ni mohl...

Od této velmi smutné příhody se tramvajovému dopravnímu prostředku úspěšně vyhýbá. Bohužel, dnes se mu jeho auto nečekaně pokazilo a on musí na důležitou poradu jet veřejnou dopravou.

Najednou ho vyleká silný hluk. Na další stanici se do tramvaje vtlačí skupina dětí, na první pohled je jasné, že se jedná o postižené děti.

Pavel zamračeně polkne. V duchu si pomyslí, proč se právě v tuto dobu vydávají takovéto děti do centra. Copak jejich dospělým doprovodům nedochází, jak jsou tramvaje právě v této časové době přeplněné a nedýchatelné.

Svěsí hlavu, nechce si děti prohlížet. Ustoupí, aby jim udělal místo. Vedle něho se však postaví jeden z vedoucích, který na Pavla od prvního okamžiku upřeně hledí.

„Chlape, ty jsi teda narostl!!“, položí mu lehce svou ruku na jeho, jenž stále pevně svírá držící tyč.

Pavel se překvapeně podívá do mluvících očí a úžasem není schopen slova. Odehrává se mu do přesných detailů hrůzostrašný zážitek, jenž se stal před deseti lety: urostlý fotbalový hráč s batohem na zádech se těší na zápas, když za okýnkem uvidí svého nejlepšího kamaráda Oldu. Jako vždy přítel dobíhá na poslední chvíli. Pavel na něho mává a pokřikuje z okýnka pomalu rozjíždějící se tramvaje: „Oldo, dělej, poběž, ať to stihneš!“ Olda se dává do běhu, jenže v protisměru přijíždí jiná tramvaj. Zůstává pod ní zaklíněný, Pavel bleskově vyskakuje z rozjíždějící se tramvaje, nějací lidé ho odvádějí pryč z místa tragédie, mlhavě slyší houkání sanitky....

Od té doby není dne, kdyby si Pavel nevyčítal, že zavinil kamarádovo neštěstí. Olda přišel o nohu. Poté se léčil v rehabilitačním sanatoriu a dál už o něm raději nechtěl vědět....

Pavel přestal téměř ihned hrát fotbal a své trápění začal řešit jídlem. Jedl, jedl a jedl. Kromě své práce mu zbylo právě jenom to jídlo a vyčítky.

„Oldo, ty chodíš?“, zmůže se na jedinou otázku Pavel.

„Chlape, nejenom s protézou chodím, ale i sportuji, pracuji a rovněž v neziskovce, starající se o postižené děti, dobrovolničím. Mám toho tolik, že ani nevím, kde mi hlava stojí. Nechceš se připojit?“.

„Ty se už na mne, Oldo, nezlobíš?“.

„Proč, prosím tě? Stejně bych jako vždy riskoval, vždyť víš, jaký jsem byl popaprčený kopačák“, usměje se na Pavla.

„Hele, obrchlape, tady je vizitka, přijď na toto místo příští úterý ve tři, teď už musíme vystupovat“, usměje se Olda a už šikuje partu dětí k výstupu.

***

„Ahoj Pavle, vítáme tě v naší organizaci, připravili jsme si pro tebe překvapení. Koukni na tu tabuli, děcka si za každé tvé shozené kilo napsaly přání, neboj, dal jsem jim limit max 200 kaček a že těch dětských klokanů je rovnou 20", šibalsky se usmívá Olda.

„Páni, to jsou teda přání – zmrzlina, lístek do kina.... O zaplacení nejde, horší bude to shazování“, kroutí hlavou Pavel.

„A mohu mít také já jedno velké přání?“ mrkne na Pavla Olda.

„Až shodíš tu dvacku, zase si spolu zakopeme, ruku na to, chlape“, podává Olda Pavlovi ruku.

„Snad nebulíš, chlapáku?“, dodává Olda.

„No, bulím, ty máš oči, Oldo, všude, však také díky svému bystrému zraku jsi mne, kamaráde, po těch letech a hlavně po těch nových kilech poznal“, přidává se Pavel a hned nato svého znovunalezeného kamaráda vřele obejme.