Xantipa

Jsou na světě lidé, kteří, přestože nebyli obdařeni ani bohatostí ducha ani pracovitostí, jsou schopni nacpat se všude možně. Dokáží se pomocí protekčních známostí vystřelit do nejvyšších možných pozic a k tomu očekávají potlesk!

A takový je, tatínku, třikrát rozvedený, stále opečovávaný svoji starou maminkou, inženýr Žlábek. Uvědomila jsem si, že bojovat s tímto člověkem, je jako válčit s větrnými mlýny. Kdybych křičela sebevíc, nikdo mě neuslyší, neboť neznám ty správné lidi na patřičných místech. Musím ale konstatovat, že mu nepřenechám jeho vítězství zadarmo. Slova pana Karáska jsem si vzala k srdci - zúčastnit se výjezdního zasedání a tam se ozvat, ukázat všem přítomným, že existuji, že jsem a projektu rozumím nejvíc. Jsem také ráda za kolegyni Gábinu, která se stala mou kamarádkou a která má na něho stejný názor a společně se umíme podržet. Víš, tatínku, začala jsem si přátelství vážit.

A představ si, že jsem pomocí pana Karáska, Heleny a Carol nalezla naši mámu. Sice to už není máma, kterou jsme oba znali, ale nový člověk - Imam, přesto je mi blízký a mám ho ráda. I když červíček hořkosti mi  stále vrtá v hlavě, že mohl dát sám o sobě vědět dříve, říci nám, že žije, že netrpí schizofrenií, které jsem se bála, a kvůli které jsem se nepouštěla do vážného partnerského vztahu. Ovšem na druhé straně, kdyby se našel ten pravý, tak by se určitě dalo pomocí vzájemné lásky toto genetické strašidlo ukočírovat či zlikvidovat.

Poslední dobou mě stále více přepadávají tyto myšlenky, nejsou již tak negativní, jak po tvé smrti, tatínku. Mám kolem sebe lidi, kterým na mně záleží  - svoji rodinu:  Imam,  Carol s Pepém a dcerami, pana Karáska a Kífa, Gábinu s partnerkou Agátou. Ti všichni mě drží nad vodou.

Je čtvrteční půlnoc, 27.října, den před dnem volna, před státním svátkem. Nemohu usnout. Jsem unavená, ale číst nedokážu. Zítra se vyspím, nemusím vstávat do práce, tak nechávám usnutí volný průběh. Vypiji teplý čaj, pomalu se mi zavírají víčka.....

Houkačka, červená světla, sanitka. Vyhlédnu z okna, vůz záchranné služby před naším domem. Hodím na sebe župan a vybíhám ven z bytu.

Z příbytku pana Karáska vynášejí na nosítkách Kífa, vedle něho bledý pan Karásek: "Srdce, Kífovo srdce", volá na mě senior. "Proboha, Kífe, ne...", dál nedokážu mluvit, plete se mi jazyk, v hlavě tisíc střepů.......

"Může tu být aspoň jednou v baráku ticho", slyším hlas z prvního patra. "Je noční klid, ráda bych se vyspala", rozléhá se chodbou domu skřípavý hlas Hlavičkové.

"Víte co, xantipo, běžte už konečně do prdele!", nepoznávám svůj šokem přeskakující hlas, ale jakoby v myšlenkové mlze si uvědomuji, že to zařvalo moje hrdlo.

Nedbám však na to a běžím, co to jde, před dům k sanitce.......