Výsadek do neznáma

„Táto, nemůžeme mít spolu normální víkend jako ostatní holky“, kňourá Klárka a prosebně upíná na Bořivoje své namalované oči. „Čemu říkáš normální, myslíš tím třeba volské oko na pánvi“, mrkne na ni otec.

„Ach jo, zase s tebou není rozumná řeč, myslím tím – kino, popcorn, kolu, nákup hadříků, kosmetiky – coll den v nákupáku.....“, vyjmenovává Klárka.

„Jako když to volské oko vyhodíš z pánve na plastový tácek a přidáš hranolky“, usměje se Bořivoj.

„Jo a zaliješ kolou. Zase plácáš nesmysly. Docela chápu mámu, že se s tebou rozvedla“.

„Holčičko, na dnešek máme naplánovaný další dobrodružný výsadek. Ve vlaku si zavážeme oči a když budeme cítít, že je pravý čas na vysednutí, stiskneme si oba ruku“, předhazuje plán Bořivoj a chystá dva šátky.

„Už si zase připadám, jako bych si na syrové volské oko sedla a není to vůbec příjemný pocit mít něco tak hnusně lepkavého připlácnuté rovnou na zadku“, láteří Klárka a znechuceně nastupuje do vlaku.

Vše probíhá podle Bořivojova plánu.

Klára ho nechá ve vlaku stisknout jí ruku, sundat z očí šátek.....

Vystupují na neznámém, zpustošeném nádražíčku.

Vedle omšelé budovy stojí malý pojízdný kiosek. Vypadá opuštěně.

„Dáte si?“, náhle se ozve zevnitř a z malého okýnka se vyklání kudrnatá prošedivělá hlava.

„Mám tu takovou pojízdnou kuchyň, jsem schopna téměř vše připravit“, usměje se paní v nevzhledné fialové zástěře.

„Pamatuji, tenhle pracovní oděv se nosil za socialismu“, ukázuje Bořivoj na zástěru a všimne si, že paní má na hlavě pro tu dobu typickou trvalou.

„Dám si tedy turka, když už se tady zastavil čas a dcera.....“, přemýšlí Bořivoj.

„Kolu“, řekne znuděně Klára.

„Takže jednoho turka a citronovou sodovku“, usměje se nahlas prodavačka a v puse se jí zatřpytí zlatý zub.

„Kolu, chci kolu“, vykřikne podrážděně Klára.

„Děvenko, já nevím, co je to kola, mám pouze sodovku s citrónovou příchutí“, odzbrojí jí kudrnatá zlatozubka.

„Antopó – jestliže jste u nás porvé, běžte rovně přímo na náměstíčko až k nejstaršímu domu, tam projdete otevřenými vraty a zde na dvoře stojí malý dům – spíše taková kůlna se zahradou. Měla by tam být moje neteř Markétka, aspoň jí zkontrolujete, stále pobíhá ve svém přírodním království. Markétka může tady slečně ukázat něco nového. Já musím být totiž neustále v kiosku, to víte, pracujícím za chvíli končí směna.....“, koukne hrdě na oba.

Bořivoj se dál neptá, ví, že si paní hraje na staré časy a že zákazníků nemůže být denně víc jak prstů na jedné ruce. Dá jí tedy padesátikorunové dýško.

„Díky a už běžte, ať se to pomyslné volské oko, co jste ráno dali na pánev, nepřípálí“, mrkne na překvapené návštěvníky.

„Páni, potkali jsme pravou čarodějnici“, vydechne ohromená Klárka a přidává do kroku.

Nohy je dovedou rovnou ke vratům historického domu.

Vejdou do dvora.

Malý domeček se zarostlou zahradou. Najednou z největšího rozvětveného mohutného stromu seskočí malá postavička s pleteným kulichem na hlavě.

„Jmenuji se Markétka“, ukloní se a Klárka se nahlas rozesměje. Dívka má na sobě pončo, pletené bílé ponožky a na nich tyrkysové krosky.

„Pojď, něco ti ukážu“, popadne překvapenou Klárku za ruku a táhne jí dovnitř zarostlé zahrady.

„Sednu si na lavičku a počkám“, odpoví klidně Bořivoj.

Asi za hodinu se obě děvčata vrátí. Klárka má na krku amulet.

„Tati, to je kouzelná zahrada, počkej, až ti budu vyprávět....“.

„Pšššt, nesmíš nic povídat, je to naše tajemství. Přijď zase, ukážu ti své největší kouzlo“, mrkne na Klárku Markétka a vřele ji obejme.

****

Čas běží, Bořivoj musel na služební cestu, takže další víkendovka s Klárkou se dostala na řadu až po půl roce.

„Tati, prosím, zajedeme za Markétkou“, žadoní Klárka.

„No, bude to cílený výsadek, ale budiž ti, mladá dámo, vyhověno“, usměje se Bořivoj.

Cestovali tentokrát s očima na šťopkách.

Měli však co dělat, aby cíl své cesty poznali. Nádraží bylo ještě více zchátralé. Po pojízdném kiosku ani stopa.

Běželi přímo na náměstí.

Vrata otevřena, po domečku a zahradě ani stopy.

Staveniště, bagry, dělníci, všudypřítomný hluk...

„Co se to tady děje!“, zařve Bořivoj.

„Nejstarší dům na náměstí koupil nový majitel a my to tady rozšiřujeme, Bude to takový malý obchoďák se vším všudy“, odpoví jeden ze stavitelů, aniž by se na oba podíval.

„A předešlý dům, zahrada, Markétka?“, plačky se táže Klárka a dlaní tiskne amulet pověšený na krku.

„Jo slečno, všechno šlo k zemi, to víte nová doba, lidi prahnou po nakupování“, odvětí pracovník a odchází.

„Strčte si celé obchodní centrum do zadku! Ach tati, Markétka nemá mobil, nemám žádný kontakt“, pláče Klárka.

„Zbývá nám už tedy jen naděje, naplánujeme nové výsadky a neúnavně budeme Markétku i její tetu hledat, mohla bys třeba nakreslit jejich portrét, dokud je máš v paměti“, stiskne Klárce ruku Bořivoj.

„Tati, mohu tě obejmout?“, zaprosí Klárka.

„Jasně, holčičko, budu moc rád“, přikývne táta, nechá se obejmout. Při tom opatrně položí bradu na Klárčino rameno, je otočený zády, nechce totiž, aby ho dcera viděla plakat.