Velký obdivovatel žen

Stalo se to v časech minulých, v dobách socialistických. Nastávajícím rodičům Vénovi a Hance byl přidělen panelákový byt o velikosti dva plus jedna v sedmém, nejvyšším, patře výškového domu. Nad nimi byl už jenom ateliér.

Véna se dmul pýchou, Hanka si radost také plně užívala a kdykoliv to bylo možné, radostně mu skákala do náruče. Vše bylo růžové, příznivé. Až na malinkatý detail, těhotná Hanka přibrala dvacet kilo a Vénovi se tím pádem pořádně pronesla. Jenže Véna byl tehdá mladý a mladí muži to jsou nějací držáci. Co na tom, že se mu ruce proměnily ve špagáty!

V domě bydleli sousedé stejného ražení i životního stylu.

Až na podivínského malíře, jenž sem tam pobýval v ateliéru nad nimi.

Divoké večírky, alkoholové povyražení s přáteli táhnoucí se až do časného rána.

Když měla Hanka malou Věrku v břiše, tak se to dalo nějak přežít. Ale po narození malé a hlavně uplakané Věrušky, byl Véna Hankou přinucen zakročit.

Po asi pátém zvonění a bouchání na dveře ateliéru přišel otevřít ušmudlaný plnovous, do půl těla nahý. Seprané tesilky byly flekaté a na jeho vyzáblém těle byly udržovány silou vůle letitých šrand.

„Mohl byste svoji společnost trochu ztišit!“, spustí rozčílený Véna ve dveřích.

„Přátelé ticho, tady panáček chce prdět do peřin a my mu v této činnosti bráníme“, zařve mužský ušmudlanec, kterému zrcadlo už pěknou řádku let neříká „pane“ na bujarou společnost v ateliéru.

„Vážený umělče, mám doma novorozenou dceru a unavenou manželku, mějte ohledy, já vstávám, na rozdíl od vás, v pět hodin ráno“, vybuchne Véna a má co dělat, aby se ručně nepustil do vypelichané a ulepené umělcovy hlavy.

„Něco ti ukážu, panáčku“, pozve malíř dál Vénu.

„Přátelé, teď chvíli ticho, chci svému sousedovi, žijícímu pod našimi fuseklami, ukázat svá díla“, promluví umělecký mistr ke své čtyřčlenné společnosti.

„Koukejte, panáčku, to je krása, maluji samé ženské akty, daruji vám jako odškodné jeden skic“, nacpe Vénovi do ruky kresbu mladé nahé dívky ležící na pohovce.

Pak už byl Véna vyveden z ateliéru.

Doma to schytal ještě od Hanky, že je měkota, který nedokáže ani zpacifikovat bláznivého uměleckého šmejda, jenž je navíc nepřítelem tehdejšího lidu.

***

Čas utíkal rychle, Hanka nakonec od Vény utekla s jistým boxerem, který se s žádným nepřítelem nepáral.

Véna zůstal na výchovu Věrky sám.

Bohémský malíř byl donucen panelákový ateliér opustit. Stížností bylo mnoho a domluva „Uličního výboru“ nepomáhala, pracující lid se nemohl díky takovému neempatickému živlu vyspat a tím pádem nepodával předpokládaný výkon.

***

I v důchodovém věku si Véna stále zachovává svůj turistický koníček. Nechá se autobusem nebo vlakem někam přivézt a tam poznává neznámé krajiny, přírodu, hory...

„Sakra, čuměl jsem na odjezd v pracovních dnech a ona je sobota“, posteskne si Véna u informačního panelu s autobusovými linkami.

„No nic, hospoda tu není, tak zbývá zajít na hřbitov, ať vím, co mě čeká. Navíc určiět tam snad bude lavička, někoho potkám a hodím řeč, doma jsem stejně sám“, promluví k sobě samého nahlas.

Hřbitov není daleko, u vchodové brány stojí malý neupravený, zchátralý, domek.

Véna vejde branou dovnitř hřbitova.

U honosné hrobky sedí vetchý stařík se stojanem s plátnem a maluje třesoucí rukou danou hrobku.

Véna si ho detailně prohlíží a pak se ho zeptá: „Mistře, nemaloval jste dříve ženské akty?“

„Jasně, panáčku, maloval, jenže moje nahotinky jsou už tady a já jim zůstal věrný“, odpoví klidně staříček.

„Omlouvám se, že se ptám, ale vám už musí být přes devadesát?“, zeptá se znovu Véna.

„Devadesát pět a tohle mám za odměnu, že jsem dělal lidem ze života peklo. Když jsem se s přáteli napil, to jsme dělali extra bordel, to byla hlasitá palba. Za trest jsem se ocitnul tady – v říši ticha a klidu. Bydlím tady v tom rozbořeném baráku. Počkej, panáčku, něco ti ukážu“, pomalu vstává vratký stařec a vede Vénu opodál.

„Tak tohle je moje, abys věděl, kde mne příště hledat“, usměje se staroušek a Véna si všimne v pravém rohu pomníčku sochy nahé mladé dívky.

Staroušek k tomu dodává: „Tak musel jsem se pochlapit, já už jiný na tomto světě prostě nebudu“, a stiskne omluvně Vénovi ruku.