Usmíření

Standa přišel o levou část obličeje ve dvou letech. Napadli ho psi ze sousedství, kteří utekli psychicky labilní ženě, jenž svou stále rozrůstající smečku nezvládala. Bohužel na to doplatil malý Staník bolestným zohavením tváře.  

Svůj handicap si  poprvé uvědomil v první třídě, kdy ostatní děti poukazovaly na to, že má zjizvenou a znetvořenou půlku obličeje. Standa si začal uvědomovat, že kdyby se nestala tato tragédie, vypadal by jako ostatní spolužáci. Od té doby urputně nenáviděl psy. V jeho nitru se postupně rodila krvelačná pomsta zaměřená na všechny štěkající netvory.

V sedmnácti měl plán pomsty vypracovaný do detailu. Hodí zápalnou láhev do psího útulku. Čím více psů pojde, tím bude jeho duše spokojenější.

Ohnivá akce mu vyšla. Po hození láhve a vypuknutí požáru vyběhl na kopec a vše se zadostiučiněním sledoval. Vytí trpících psů u něho vyvolalo hysterický smích. Jakoby tím odporným chechotem smyl všechno to příkoří, které se mu za celé roky nahromadilo uvnitř sebe sama.

Ano, přečiněním těch bestií, se stal lidskou stvůrou.

Ve psím útulku tehdy uhořelo několik psů, někteří hned, druzí museli býti vzhledem k rozsáhlým popáleninám utraceni. Policie viníka nikdy nevypátrala.

Život pokračoval dále, Standa jím proplouval ze dne na den. Dál nesnášel hafany, dál se protloukal, jak se dalo.

Ve čtyřiceti neměl rodinu, což mu do jisté míry nahrazoval alkohol a cigarety.

Jednou, po vystřízlivění, ho přemohla ukrutná bolest hlavy, řezavý tlak v pravém oku se nedal vydržet. Stavy se prudce zhoršovaly, Standa nebyl schopen fyzické práce, musel navštívit lékaře.

Absolvoval mnoho vyšetření, až CT hlavy ukázalo prorostlý nádor v mozku, který byl, bohužel,  neoperovatelný. Standa přicházel postupně o zrak.

"To je vaše asistenční štěně, cvičí se pro vás - vaše potřeby", usmívá se po příchodu pečovatelka a za jejími zády stojí mladík se štěnětem na vodítku.

"Ta chamraď mi nepřekročí práh bytu", vztekle se ohání Standa a při tom nervovém manévru zakopne a spadne. Vstát mu pomáhá pečovatelka i mladík.

Štěně zatím vzorně sedí na chodbě.

Když Standu posadili do křesla v obyvácím pokoji, pustili k němu malého labradora.

"Jmenuje se Tulek - od slova útulek, přivezli tam jeho mámu s právě narozenými štěňaty, bylo jich osm, na výcvik se hodil pouze on", dodá mladý muž a rychle zavírá za sebou dveře, aby neslyšel Standovy nadávky. 

Standa po vodopádu ne příliš slušných slov sedí zmoženě v křesle a Tulek ho bojácně pozoruje ze zápraží.

"Tak já ti tedy, chlupáči, povím, co jste mi vy, štěkající potvory, provedly, jak jste mi zničily život.....". zhurta spustí Standa směrem k Tulkovi.

Najednou se zastaví, není schopen pokračovat, propuká v žalostný dusivý pláč.

Tulek mu vyskočí na klín a radostí oblízne postiženou tvář, poté znovu a znovu......

Standa nechává Tulka lízat své hořké slzy a v jeho srdci se pomalu, ale jistě, zabydluje usmíření, které celý život tak naléhavě hledal.