Tuláci

Bylo nevlídné předjaří a oni dva se zčistajasna zjevili na našem dvorku, obklopeném pavlačovými oprýskanými domy. Starý zarostlý chlapík, přihrbený pod tíhou objemného batohu, a uslintaný, upackaný ratlík s chlupatými dredami.

Vzorně stáli uprostřed zanedbaného prostranství a čekali, až si jich někdo všimne.

Pan Učesaný, jenž vlastní malou sklepní dílnu, to nevydržel a zvědavě vyběhnul ze sklepního suterénu na dvorek.

„Co zde ráčíte pohledávat?“, zeptal se bez okolků těch dvou přivandrovalců.

„Víte, dobrý muži, jsme tomuhle domu hodně zavázáni“, uklonil se uctivě starší pán a málem se mu pod tíhou rozrhaného batohu rozjely nohy. Jen tak, tak tyhle dolní končetinové neposluchy umravnil a zabránil tak pádu celého svého vetchého těla.

„Jaksi nechápu?“, nedal se Učesaný a důležitě se podrbal na bradě.

„Prosím, mohli bychom tu na pár dní složit jednu psí a jednu člověčí hlavu, stačil by nám sklepní prostor s postelí. Rádi bychom trochu uklidili prostranství na dvorku a samozřejmě i veřejný prostor v domě“, pokračoval starý muž.

„Bohužel stále nechápu. Vždyť nádeníci už od minulého století naši vlast nebrázdí“, kroutil hlavou Učesaný.

„Dejte nám, prosím, šanci, uvidíte, že neprohloupíte. Policii na nás můžete zavolat kdykoliv“, usmál se nezvaný host a jeho společník hlasitě zaštěkal.

„Jsem starý dobrodinec, jako provozirní noclehárna může posloužit moje dílna, mám tam starou válendu, čoklíkovi přinesu nějaké staré deky. Snad toho nebudu litovat. Jak se vlastně jmenujete a odkud se tady berete?“.

„Jsem nějaký Pepa Novák a psovi říkám Parťák. To je vše, můj životopis je nudný jako monotónní proslov nějakého pohlaváře a mi se vždy udělá špatně od žaludku, když bych ho musel někomu slovně servírovat“, odbyl Učesaného příchozí ošumtělý mužík.

„Tak mi aspoň řekněte, co máte společného s tímto domem“

„Stáří, milej zlatej, stáří“, rozesmál se bezzubý návštěvník, jeho pes znovu zaštěkal a oba se již hrnuli do dílny pana Učesaného.

Druhý den oba nocležníci včasně ráno vstali, opustili dílnu Učesaného a chlapík začal zametat dvorek. Poté umyl veřejné podlahy na chodbách v domě. Když měl hotovo, přijal nějaký potravinový proviant od dajných obyvatel domů a vzdálil se psem na procházku do okolí.

Tento starý, neupravený chlapík byl vlastně pořád v pohybu, našlapoval na špičky a působil tím dojmem jakoby stále běhal. Sem a tam, tam a sem.

Všichni jsme si zvykli, že pan Novák vzorně uklízí dvorek i veřejné chodby. Stal se součástí našeho společného žití. Už nikoho z vlastníků nezajímalo, proč přišel, odkud je a co pohledává.

Někdy, když byl unavený po provedeném úklidu, sedával na lavičce pod mohutným, jediným, stromem na dvorku, vykuřoval a s každým prohodil pár milých slov. Parťák vždy k přicházejícímu přiběhl, radostně na něho skákal a obšťastnil ho uslintanými pusinkami.

Asi po měsíci, když bylo jaro v plném proudu, pan Novák i jeho psík Parťák bez rozloučení zmizeli. Před odchodem starý muž dal vše do vzorného pořádku a byli nadobro fuč.

Čas plynul a my zapomněli, že nějaký pan Novák u nás někdy byl.

Jaro se přehouplo do léta, pak podzim, zima...

Bylo těsně před Vánocemi, když se ze dvora linulo hlasité vytí psa.

Přiběhli jsme se podívat na daného psího narušitele.

Na dvorku seděl vyhublý, špinavý Parťák se smutnýma očima. Jak nás, přibíhající človíčky, uviděl, radostně začal štěkat.

Pohledy nájemníků domu se téměř současně upřely na pana Učesaného. Ten se důležitě podrbal na bradě a pronesl: „Myslím, že jsme všichni tak nějak tvému páničkovi zavázáni, proto vítej, ty chundelatá potvoro v novém domově, budeš mít kutloch v mé dílně. Jen ty dredy musí pryč, já totiž něco takového nesnáším, už jen při pomyšlení na tyhle chuchvalce mi na pleši vyskakuje atopický ekzém“, řekne přísně a my, všichni přítomní obyvatelé domu, jsme hrdi a vděčni, že máme právě pana Učesaného mezi sebou.