Taxikář

„Hele, Máňo, neřvi, nebul, prostě se smiř s tím, že volná sobota bude opět válecí, na žádný výlet mne nedostaneš za nic na světě. Tečka, musím končit, mám tu další pasažérku“, típnul rychle hovor Josef.

Zároveň mu v hlavě proběhlo: „Od té doby, co Marii zjistili cukrovku, vymýšlí samé nesmysly. Dříve jí válecí den plně vyhovoval. Ráno navařila několik chodů delikatesního jídla a pak celý den strávili spolu v posteli sledováním televize nebo svých mobilů“.

Zaparkoval své taxi u starých domovních dveří, ze kterých vyšla přihrblá babička s hůlkou, v druhé ruce držela nějaký papír.

„Dobrý den, zavazadla máte?“, zeptal se Josef.

„Nemám. Prosila bych okružní jízdu kolem těchto bodů“, podávala Josefovi papírový lísteček.

„A cílová stanice?“.

„Okružní jízda začíná a končí tady. Děkuji“.

Bábrlinka se automaticky usadila vedle řidiče. Než nastartoval, koukla na něho smutnýma očima: „Promiňte, zavolala jsem vás, protože si chci povídat a nemám s kým. Sousedky moje historky už slyšely stokrát a moje zeď v kuchyni mlčí a neodpovídá mi“, sklopila studem hlavu.

„Nezvyklé, ale pro mne za mne, jízda jako jízda“, podotkl Josef a nastartoval.

Babička začala. A mluvila a mluvila. Páté přes deváté, deváté přes páté.

Jen, když míjeli důležité body, jenž byly na lístečku, Josef zpomalil a upozornil na ně spolucestující, která měla vždy pohotově připravený slovní komentář – tady jsem vyrůstala, zde moje gymnázium s první láskou, budova mého zaměstnání, poslední odpočinek Karlíka, milovaného manžela....

Josef poslouchal, kýval, jednoslovně odpovídal. Nechal starou paní mluvit.

Po hodinové jízdě byli zase u starožitných vchodových dveří.

„Děkuji za váš čas“, podávala babička Josefovi bankovku.

„Peníze si nechte, strávil jsem s vámi tuhle hodinu rád“, nepřijal nabízený obnos Josef.

„Jste moc hodný, mladíku, máte dobré srdce. Dám vám proto jednu drahocennou radu. Všichni pozemšťané máme na tomto světě jedinou věc zdarma a tou je čas. Bereme ho jako samozřejmost a proto s ním plýtváme, prolelkujeme ho, prohospodaříme. Na konci života nám ale bytelně schází. Kolikrát litujeme, že jsme s ním nenakládali lépe. Já však měla štěstí, že jsem tuhle hodinu využila přehršel. Zase jsme viděla, i když z dálky, místa, která mě v životě činila šťastnou. Děkuji mnohokrát, jsem váš dlužník“, podala ruku Josefovi a ten babičce nabídl rámě.

Doprovodil ji k mohutným vchodovým dveřím.

Pak si sedl zpět za volant. Než nastartoval, vzal do ruky mobil: „Ahoj, Maruško, změnil jsem plán, v sobotu spolu vyrazíme na Matějskou, tam jsme se přece před mnohla lety seznámili“.

Na druhé straně ticho.

Za nějakou chvíli se ozvalo: „Pepíku, děje se něco?“

„Ano, moje milá Mařenko, děje. Já si totiž uvědomil, že už jsem dlouho neslyšel tvůj hlasitý zvonivý smích. A není čas to oddalovat, vždyť už zítra může být pozdě“.

„Teda, Pepíku, to je tak krásné“, Josef uslyšel tichý pláč.

„Nebul, holka moje zlatá, raději se připrav na zítřejší celodenní chechot“, Josef se usmál a ukončil hovor.

Než odjel, podíval se ještě na okna starého cihlového domu. V prvním patře se právě v jednom z nich rozsvítilo světlo.

Poslal tím směrem letmý polibek a zašeptal: „Děkuji ti, pohádková babičko, děkuji za tvůj čas, který mi otevřel to moje zabejčené srdce“.