Tajemný pokoj

Johann, mladý student dějin umění, se trochu zalekl, když poprvé spatřil svoji bytnou. Stařenka v šatech, které se nosily před dvaceti lety, se scvrklým utrápeným obličejem mu ukazovala temnou půdní komůrku se starožitným nábytkem

Ovšem měsíční činže za možnost bydlení ve Vídni byla bezkonkurenční. A Johann peníze potřeboval, byl tedy rád, že  mu v kapse zůstane nějaký ten "krejcar".

Nu což - stejně bude v neútulném pokojíku jen přespávat. Přes den studování a flámování, nad ránem, v polomrtvém stavu -  hop skok do postele.

Psal se rok 1937 a Johann byl nadšen, že se stal studentem vysoké školy, že byl přijat na prestižní univerzitu. Studentského života se proto také nemohl nabažit, užíval si ho plnými doušky.

Už měsíc bydlel v tomhle pokojíku, každý den potkával svoji bytnou, která měla malý byt pod jeho skromným příbytkem, nikdy však neviděl se starou ženu usmát. Byla jak tělo bez duše a stále v šatech, které se nosily po skončení první světové války.

Druhý měsíc už utrápený obličej své domácí přestal vnímat, při pozdravu se již nesnažil se na ni usmát. Je to marné, řekl si v duchu a hodil ve své mysli stařenu přes palubu.

Byly to již tři měsíce, kdy Johann obýval temný kutloch. Nešťastnou náhodou mu skripta zapadla za jedinou skříň v místnosti. Byl vzteky bez sebe, protože musel těžkou skříň odsunout a zapadlou knihu vytáhnout.

Celý zpocený vykonal tento náročný sportovní výkon a údivem zůstal stát. Za mohutnou skříni byly malé dřevěné dveře. Když vzal za kliku, samy se otevřely. Johann uviděl pouze tmu, v komůrce nebylo žádné světlo, dokonce zde nebylo ani okno.

Na druhý den si Johann pořídil baterku a znovu tajemnou místnost navštívil. Úžasem ani nedýchal. O stěnu byly opřeny sochy v normální lidské velikosti a uprostřed na malém podstavci stál polonahý mladík, který měl kolem pasu přehozen pruh látky. Na hlavě měl vavřínový věnec. Johann nevěděl proč, ale antický mladík ho přímo magneticky přitahoval.

Od tohoto dne navštěvoval podivnou místnost každou noc. Fascinovaně na sochu zíral, detailně si ji prohlížel a nechápal, jaký génius mohl stvořit tak skvostné dílo.

Jedné letní noci, kdy Johann zase přišel za svým žulovým přítelem, zaslechl za svými zády lehké odkašlání. Lekl se tak, že mu z ruky vypadla baterka.

Uviděl svou bytnou s hořící svíci, která se poprvé na něho usmála. "To je všechno dílo mého syna, byl nadaný sochař, tady vytesal sebe sama", hovořila vlídně.

"Ohromné - on i jeho dílo", odpověděl překvapeně Johann a pohladil sochu po kamenné tváři.

"Jsem ráda, že syn našel lásku, byť až po smrti", pokračovala stařenka. Johann povytáhl překvapeně obočí, byl si téměř jistý, že na jeho tajemství nemůže nikdo přijít.

"On už nežije?", zeptal se potichu staré ženy. "Bohužel ne, zemřel na podzim v roce 1919 na španělskou chřipku, bylo mu šestadvacet, některé sochy už nestihnul dokončit, nechala jsem to tu tak, jak to opustil, tvořil ve vašem pokoji, tady měl pouze sklad."

Johann sklopil hlavu, jeho naděje na setkání s krásným umělcem se definitivně rozplynula.

"Nebuďte smutný, brzy se spolu shledáte", vesele pokynula Johannovi domácí a naznačila mu, aby opustil tajemnou komůrku.

-------------------------------------------------------------------

Čas běžel dál a slova stařenky se opravdu naplnila. Johann za tři roky zahynul v koncentračním táboře, do něhož byl odvezen na základě udání ohledně jeho náklonnosti ke stejnému pohlaví.

A tam v nebeské výši se konečně setkal se svojí platonickou láskou.