Střevíčkem zašlápnutý mamánek

Milošek se dívá přes plaňky plotu do vedlejší zahrady. U bazénu na lehátku leží muž středního věku a jeho obézní syn. Oba stále něco jedí, pijí a stále pořvávají na drobnou, křehkou, ženu.

Ta stále pobíhá sem a tam, z útrob chaty přináší nové pochutiny dle přání obou bazénových buřtipánů. Nic jim není však dost dobré. Pití málo tekuté, jídlo málo sytné....

„Jsou to ale leniví Pandrholci, který Lucifer nám je tady vyblinkal!“, uslyší náhle Miloš za zády. Otočí se a uvidí svého dědu.

Kývne a vydává se za dědou, který nachystal pod mohutným stromem skromný oběd.

Miloše vychovává děda sám. Ostatní příbuzenstvo se totiž někam zakutálelo ve světovém kolotoči konzumního života.

Po obědě zkusí malý Miloš navázat přátelství se sádelnatým klukem ze sousedství. Dočká se pouze vyplázlého jazyku a odporné grimasy.

Zato dědeček je úspěšnější. Nejdříve krátká konverzace s drobnou sousedkou Boženkou. Po dané milé komunikaci tahle sympatická utrápená žena pookřála.

Zanedlouho přinesla Miloškovi i dědovi višňový koláč. Byl skvělý. Zůstala déle, neboť si manžel a syn jako vždy schrupli po vydatném obědě na oblíbených lehátkách u bazénu.

A tak se stalo, že Boženka začala sousedy během obědové siesty svých rodinných příslušníků pravidelně navštěvovat.

Z jejího utrápeného obličeje vysvitl úsměv.

Děda vytáhl zaprášené malířské plátno a pustil se do malování protějšího stavení. Ovšem pouze z jedné strany, z té druhé pak tužkou akt Boženky, což bylo tajné a to se kreslilo pouze v ložnici staré chalupy, což Milošek stačil vypátrat.

Nechápal však, jak se mohl děda zamilovat se vším všudy, to přece patří mladým...

Ovšem jedno pozdní odpoledne poznal i Milošek na vlastní oči i uši, že oba mužští sousedé nejsou leklé ryby.

Děda pranici přežil, Boženka monokl a zlomenou ruku také, ale jejich láska skončila. Mameluci mužského rodu chatu prodali a odstěhovali se bůhvíkde.

***

Miloš je nyní úspěšných studentem posledního ročníku vysoké školy. Škoda - že dědeček už nežije, byl by na něho pyšný.

Ten obraz, který mu vyskočil v jedné internetové aukci dobře zná a dokonce ví, co je nakresleno na obrácené straně.

Neváhá a stále přihazuje.

Vyhrává, obléká se a odjíždí si pro vydražený předmět.

Dveře mu otevírá panička v chlupatém župánku: „Véno, dělej, přines ten obraz, opucuj ho, je zaprášený, však byl v té komoře snad sto let, pohni“, vykřikuje ordinérní ženská a zrak upře na Miloše: „Ach jo, ten můj je lemra líná, divím se, že jsem ještě pořád s ním“, podívá se znovu na Miloše a otevře koketně ústa. Miloš má pocit, že jí jazyk vibruje jako chameleonovi, který bleskurychle sežral mouchu.

Vyhublý muž přináší dámičce obraz a Miloš v příchozím poznává pubertálního tlouštíka z dětsví.

On ho, na rozdíl od Miloše, naštěstí neidentifikuje.

„Peníze převezmu já“ vyštěkne ženština, plácne po natažené ruce svého přítele a zbrkle vytrhne bankovky Milošovi z ruky.

„Za ty prachy budu já jako obrázek“, zasměje se vulgárním smíchem panička a její vyzáblý přítel sklopí hlavu a zaleze dovnitř bytu.

Miloš poděkuje, s úctou převezme obraz a co nejrychleji opouští nepřívětivé prostředí.

Doma zkoumá vrub i líc obrazu a až teď ve svých letech začíná chápat pozdní lásku svého dědečka a Boženky.