Starostův nechutný zlozvyk

Do chlapeckého výchovného ústavu byl na kruhové sezení pozván samotný starosta města. Vychovatelé maličko doufali, že povídání s významným člověkem bude mít na nezvedené klienty pozitivní vliv.

Starosta menšího městečka je muž středních let, ženatý s třemi téměř dospělými dětmi, jenž jsou úspěšní studenti středních škol. On sám má dva tituly ze dvou prestižních vysokých škol, dále mu byl teprve nedávno místními hasiči a myslivci udělen čestný titul za velký podíl na tom, že obyvatelé příslušné obce jsou povětšinou spokojení a radostní lidé.

Po ukončení krátké profesionální prezentace starostovského života je dáno slovo klientům.

Hoši sedí nedbale na židlích, houpají se a nohy mají drze od sebe rozkročeny. Někteří žvýkají tak, že se málem bublinami zadusí.

„Udělal jste v mládí nějaký průser?“, zeptá se výrostek v první řadě, který nejvíce žvýká a nejvíc je rozkročený. „Průšvih – říká se průšvih“, opravuje drzouna vychovatel Kárný a v duchu se modlí, ať další dvě otázky jsou slušné.

„Chlapci, zklamu vás, nikoliv. Já se hodně učil, abych vystudoval a zajistil si lepší práci, tedy lepší život“, usmál se starosta na osazenstvo.

„Česká nuda!“, vykřiklo jednohlasně publikum.

„Utište se!“, snaží se zklidnit klienty Kárný.

„Máte nějaký zlozvyk?“, zazní z prostřední řady.

Starosta se krátce zamyslí, poté rychle odpoví: „Zklamu vás i tentokrát, žádný zlozvyk nemám“.

„Ty vole, tak to už je evropská nuda. Dnes žádný masakr nečekejme“, nahlas podotkne ten z první řady a z pusy se mu dere megabublina.

„Kdy jste poprvé je....?“, zařve někdo z poslední řady a celá místnost poté uvidí scénku, jak vychovatel Kárný se celou svou tělesnou silou snaží odvést holohlavého mladíka s potetovaným obličejem ven z místnosti.

„Světová nuda, proč tu lezl?“, chopí se slova ten z první řady a poté hlučně jazykem splaskne velikánskou bublinu, která se mu vydrala z ústní dutiny.

„Přece, aby dostal od nás hlasy, magore, příští rok jsou volby, my plnoletí a to se počítá“.

„Tak ode mne ať počítá leda s velkým hovnem, to by tady musel předvést nejméně striptýz“, uchechtne se tlouštík z druhé řady.

„Prosím, ukončeme toto povídání. Panu starostovi moc děkujeme za návštěvu a omlouváme se za netaktní otázky“, ujme se závěrečného slova samotný ředitel výchovného ústavu a záhy dodává: „Pojďte, pane starosto, tady je ředitelna, hned vám přineseme něco na zub a svlažení hrdla“, usměje se a otevírá dveře do své pracovny.

Starosta si unaveně sedne do kožené otáčecí židle. Povolí si kravatu. Už ho dosti škrtila.

Náhle ji uslyší. Přímo nad ním bzučí obrovská moucha – masařka.

Ano, párkrát v životě se mu podařilo mouchu překvapit, rychle skočit, otevřít pusu a mouchu spolknout. Měl z toho vždy velkou radost, připadal si jako predátor, který bleskurychle a zákeřně zlikviduje svou oběť.

K velkému štěstí, tahle moucha byla také nějak unavená. Líně poletovala, až se usadila starostovi na hřbet ruky. Ten na nic nečekal a provedl výše popsaný lovecký manévr.

Hmyz se však zasekl v hrdle a on se začal dusit. Chroptěl a marně se snažil ze sebe dostat jediné slovo.

Záhy do místnosti přichází ředitel, za ním sekretářka s obloženými chlebíčkami a s kávou.

„Proboha!!“, zařvou oba a okamžitě se věnují záchraně dusícího se starosty.

„Volové, konečně masakr, tohle nikdo z nás neumí, toho budu volit, ten je fakt hustý“, ječí první přibíhající čumil a ostatní výrostci, namačkaní ve dveřích ředitelny, se hlučně přidávají : „Mění barvy jako nějaký chameleon a ty vyvalené bulvy, to je machr!“, řve jeden přes druhého.

„Okamžitě se rozejděte, běžte do svých pokojů nebo bude postih“, vynervovaně křičí vychovatel Kárný a snaží se pomoci v záchraně starosty.

„Vychovatelský lůzr, konečně masakr a my musíme jít do prdele“, nuceně se rozcházejí chovanci.

Jdou schválně velmi pomalu, tak pomalu, až všichni uslyší z dálky houkající přijíždějící záchranku.