Špína, smrad a zlaté hvězdičky

Hybridní davová lidská vlna, vyšplouchnutá z metra, se valí nástupištěm směrem k východu. Součástí tohoto člověčího davu je dívka se zvláštním jménem a dvojbarevnýma očima.

Tamara Toalett se prodírá mezi lidmi a v ruce křečovitě drží luxusní kabelku jedné známé světové značky. Tento předmět nese s velkou pompézností, neboť za něho vysolila všechny své úspory. Na sociálních sítích se totiž dočetla, že koupě velmi drahé kabelky je pomyslným vstupem do VIP zóny. Internetové barbíny se zaručovaly vlastním tělem i rozumem, že když si někdo z lidu daný drahý kousek koupí, nezůstane už nikdy ležet ve sprostém bahně u dna. Bude mu hozena zlatá udice, která ho vtáhne do nejvyšších společenských vrstev.

Tamara Toalett se před rokem rozhodla, z výše uvedeného důvodu, vyrazit do velkého pražského mraveniště.

Byla přesvědčena, že tyto její dvě jinakosti mohou někoho zaujmout a ona najde své velké životní štěstí.

Jenže celý rok Tamaře nikdo nepomohl ani k lepšímu fleku, ani se s nikým neseznámila. Stále smažila hranolky v jednom zastrčeném bistru na metrové koncovce barvy žluté.

Poslední záchranou měla tedy být koupě luxusní kabelky, takzvané vstupenky mezi mnohahvězdičkové dámy. Jenže ani ta nezaujala.

Je těsně před Vánocemi.

Tamara Toalett je rozhodnuta, že podá výpověď a vrátí se zpátky do antipohádky. Tam jí čeká smrdutý brloh s věčně opilou tříhlavou saní a jejími alkoholovými kumpány.

Při tom pomyšlení se odporem otřásla. Nechtěla se vrátit, ale má na výběr? Buď bude celý život smažit hranolky nebo se s druhými smažit v pekle.

Dav Tamaru vcucne do soupravy metra. Opatrně si položí na klín přepychovou kabelku a unaveně kouká před sebe. Kolem ní projde vypelichaný bezdomovecký trhan a Tamara ucítí nesnesitelný odér, jenž dokáží vyčarovat jen kalhoty, na kterých se plně projevilo flexibilní vyprázdňování. Naštěstí smrdutec na další stanici vystupuje.

Ve dveřích se špindíra vymění s menším chlapcem, který doprovází maminku na vozíku. Žena je podobného stáří jako Tamara a má dokořán otevřenou pusu. Celé tělo je křečovitě sevřeno jakoby bylo v ocelovém krunýři. Je hrozivě vyzáblé a každý nádech a výdech ho vyčerpává.

Cestující dělají, že dotyčnou nevidí. Je přece před Vánocemi a vše má být krásné, voňavé, růžové....

Tamara sedí přímo naproti paní. Jejich zraky se setkají a Tamara v nich spatří něco jen stěží popsatelného. Je to ohromná víra, která drží toto vyčerpané tělo při životě a ona cítí tu velikánskou sílu křehké ženy, která musela být kdysi tak krásná.

Paní na vozíku nemůže mluvit, neboť ústa jsou dokořán a jsou ochablá. Jen mrká. Každým mrknutím jakoby Tamaře předávala její ztracenou energii.

Pak sjede očima na Tamařinu kabelku a začne jimi těkat.

„Máte pravdu, jsem hlupák“, promluví Tamara. „Myslet si, že pitomá kabelka dodá sebevědomí a stále čekat na den D. A co když žádný den D není, jen samé malé a obyčejné dny“, pokračuje Tamara.

Paní zamrká a podívá se přímo na podlahu.

Na špinavé podlaze se blýskají stříbrné puntíky, maličké hvězdičky. Je jich tisíce, miliony....

„S mámou jsme si jich všimli, teprve až maminka onemocněla. Před tím jsme nějakokou špinavou podlahu neřešili. Až pak, když maminka přestala mluvit, najednou spolu mlčíme a díváme se kolem. Maminka bude příští rok taky taková zářivá hvězdička na nebi. Ona bude nejzářivější, protože byla před nemocí velmi krásná“, usměje se na Tamaru malý chlapec.

Ta mlčky přikývne a najednou spatří na obličeji ochrnuté paní křišťálovou slzu, která volně a svobodně stéká po utrápené tváři.

„Musím už vystupovat, ale dovolte mi, abych vám poděkovala“, začne hovořit Tamara.

Hošík jí však skočí do řeči: „Víte, že jste dvojbarevná, máte jedno oko modré a druhé hnědé, jste vyjímečná“.

„Jsi první, kdo si toho v Praze všimnul, představ si, že jsem už tady 355 dní a ještě nikdo...“

„Jsem všímavý, já totiž, vzhledem ke stavu maminky, musím být“, usměje se malý chlapec dospěle.

„Tak v tom případě prozradím na sebe ještě něco, jmenuji se Toalett“

„Toaleta, to jako fakt? Jmenujete se záchod“, rozchechtá se klučík a Tamara je svědkem malého zázraku. Najednou je z vážného, okolnostmi předčasně dospělého kluka, zase ten maličký hošík, který se tak nádherně řehtá a přitom se plácá rukama do kolen.

Tamara se k němu přidává a smějí se oba nahlas. A jejich smích sdílí oči statečné ženy, která přesto všechno je nadějným světlem pro svého milovaného syna.

Zvonivý smích se nese soupravou metra a někteří spolucestující se pomalu začínají usmívat.

A to je dobře, protože přesně za čtyři dny každého z nás čeká a nemine hvězdný Štědrý den. Tak ať je i pro vás kouzelný.