Šmírák

Lujza pracuje v jedné švejkovské pivnici kousek od Vltavy. Zákazníků přibývá, vzhledem ke zlepšujícímu počasí, strmou křivkou až k předimenzovanému vrcholu s názvem „Obsazeno“.

Poslední dobou však Lujza ztrací nejen dech, ale také životní chuť. Při pomyšlení na pivo se jí dělá alergická vyrážka na čele, hlučně bavící se zákazníky by nejraději naházela do jednoho velkého plátěného pytle. A vůbec by jí nevadilo, kdyby popelářské vozítko tento řvoucí náklad čirou náhodou vyklopilo rovnou do chladných vod řeky Vltavy....

„Koukej, tam na zahrádce u posledního stolu- chlap docela fešák, ale jak na všechny divně kouká a něco si horlivě zapisuje do notesu. Kdyby raději čuměl do mobilu, tohle je podezřelé, asi šmírák. Hele, zjisti to, pětka patří přece tobě“, poroučí Lujze stejně stará Helena a jde si přetřít rtěnkou rty. Na její desítce sedí nadějný, potencionální, nápadník – osamocený chlapík v letech, značkově oháknutý s překypující šrajtofli položenou u nejmodernějšího typu mobilu, na němž sjíždí tlustými prstíky kdovíjaké novinky dne.

Lujza si rovněž nenechá ujít nejnovější přírustky ve svém mobilu. Heleniny čerstvě přifouklé rty v různých odstínech rtěnek na ní vyblafnou jak z instagramu tak i facebooku. K tomu se ještě přidruží fotka kamarádky Lídy na lehátku v Egyptě. V ruce drží drink a druhou rukou si prohrabuje umělý vlasový blond přírustek.

„Do háje, tak já tu dřu jako divá a o tom se mi může tak jenom zdát“, hořce polkne a už se šine k podezřelému stolu.

„Dobrý den, dáte si?“, špitne rezignovaně.

„Velký škopek piva, prosím. A mohu ještě o něco poprosit?“

„Jasně, od toho tady jsme“, pokračuje dál bez jakéhokoliv elánu Lujza.

„Přineste dvě štamprle optimismu, dáme si spolu“.

„Ha, ha, ha – na vtípky nemám náladu, čeká mě ještě sedm hodin šichty a už teď jsem totálně přetažená. Přitom všichni kolem si užívají života.....“

„Smím se zeptat? Ty uživače jste vypátrala na internetu?“, usměje se chlapík a Lujza se na něho poprvé podívá. Sympatické rysy ve tváři, svalnaté tělo, bezstarostný úsměv.

Tiše přikývne.

„Mohla byste alespoň během směny přístoj pro chlubivé ignorovat? Uvidíte, pomůže vám to. Otevřete oči a budete si všímat opravdových věcí kolem. Podívejte, já si kreslím lidi, kteří se vyskytují kolem mne, jako rostliny. Jsem botanik a zítra odlétám na výpravu do Kolumbie“, usměje se.

„Pěkné“, pochválí jeho náčrty Lujza.

„Škoda jen – že já jsem plevel. Jsem jako ta pampeliška – dokud jsem krásně žlutá, užitečná, nechají mne žít a potom, až budu mít na palici chmýří, nebudu moci pracovat, vytrhnou mne a odhodí na kompost“, pokračuje Lujza.

Muž mlčky přetočí stránku, je tam nakreslená pampeliška. Je však tak krásná, že svou jednoduchou elegancí předčí ostatní exotické rostliny.

„Je nádherná, léčivá, sluníčková, tak jako vy – prostě Taraxacum. Není její název přímo pohádkově kouzelný. Pošlu vám z Kolumbie pohled, ale slibte, že celou směnu očkem o svůj mobil nezavadíte. Já totiž telepaticky budu pořád s vámi“, mrkne na ni.

„Láry fáry staré Báry. Na pohádky nevěřím, raději už přinesu to pivo“, smutně se pousměje Lujza.

***

„Ty Lujzo, děje se s tebou něco, jsi jako vítr, máš tolik energie a navíc jsi mi přestala lajkovat fotky“, mračí se Helena.

„Už nejsem tolik na sítích, slíbila jsem to jednomu známému“

„Ó, ty jsi ale tajnůstkářka“.

„Raději už jděte pravocat, klapoženy“, přísně jim pohrozí majitel pivnice.

„Abych nezapomněl, děvčata, která z vás je Pampeliška, došel jí pohled z Kolumbie“, ukazuje pohlednici .

„Já“, radostně se přiznává Lujza a přímo vytrhne lístek z rukou šéfa.

Potom rychle čte: Pampeliško, stýská se mi po Tobě, brzy přijedu, tak na viděnou. Těší se Petr Klíč (tohle není přezdívka, ale moje pravé jméno). PS: Nejsme sice VIP květiny, ale to neznamená, že nemůžeme být šťastni v tomto opravdovém, reálném, světě. A sítě s radostí přenecháme všem lidským pavoukům a pavoučicím!