Smích má jméno Prosecki

„Parta neschopných břídilů! “, zařve Radan, bouchne pěstí do stolu a rozčíleně otevře drahou luxusní láhev. Do přichystané sklenice se snaží nalít alkoholový mok, ale nedisciplinovaná tekutina rázně přeskočí přes okraj.

„Hrom do toho, dnes se vůbec nic nedaří, proč zrovna já mám tak neschopné podřízené!“ popadne sklenici a vší silou s ní praští o zeď své ředitelské kanceláře.

Řinčení rozbitého skla a nechutné hnědé cákance, rozlité všude kolem, ho nechávají netečným, však si s tím uklízečka nějak poradí.

Napije se rovnou z láhve a pak zas a zase....

Tentokrát si však taxík domů nezavolá. Bůh ví proč, rozhodne se jet vlakem. To, že bude muset přestoupit z jednoho vlaku na druhý, ho v danou chvíli nepálí ani neštípe.

Vrávoravým krokem se vydává k nádraží, které je kousek od podniku, ve kterém vykonává funkci nejvyššího.

První vlak jede hned. Ovšem na druhý přípoj musí zhruba hodinu čekat.

Dokutálí se do nádražní haly menšího městečka, jenž je otevřeno. Jaké štěstí v tuhle brzkou ranní hodinu.

V hale přítmí.

Radan se důležitě prochází sem a tam. Je napřímený a hrdý. Však také něco ve velkém městě znamená. Jeho značkové boty na mírném podpatku vydávají specifický zvuk, kravata a kožená brašna se houpou v techno rytmu ze strany na stranu a černé luxusní sako se chlubí novým klikatým bílým pruhem, který se na něho drze vetřel při otíracím manévru vrávoravé chůze.

Náhle ucítí divný smrad.

V rohu haly se krčí na lavičce nevábný muž bez domova. Je zachumlaný v dosti nuzných hadrech a šíleně páchne. Radan se důležitě k němu přiblíží.

Zjisťuje, že mužík nespí, usmívá se.

„Komu může být v tomto šíleném puchu do smíchu“, oboří se na něho přísně.

„Mně do smíchu je“, odpoví klidně chlapík a ještě více se na Radana zazubí.

Radanovi se zdá, že ovzduší se stále více zamořuje.

„Zbláznil jste se, člověče, smrdíte na sto honů, chrápate ve špinavé hale, jak můžete být v tomhle stavu šťastný?“, pokračuje Radan a přidrží se sloupku, aby náhodou díky smrdutému ovzduší nezkolaboval.

„Milej pane, nebolí mě totiž už bachor, konečně jsem se po pěti dnech vyprázdnil a moc se mi ulevilo.“, ukazuje mužík směrem na zavřené záchodové dveře s krabičkovým automatem na mince, které po vhození zaručí vstup do oné místnosti.

„Tak to jste asi ráčil snést zlaté hovno“, začíná se uchechtávat Radan.

„Milej pane, jedno si můžete být jist, všichni je máme stejné, vy i já“, chichotá se bez skrupulí muž bez domova.

„Máte recht, přesně toto jsme dnes potřeboval slyšet“, přidává se k jeho chechotu Radan a bez ostychu nechává svůj výrazný smích prostupovat celou halou. Při tom otevírá peněženku a chlapíkovi z ní vysype do klína všechny mince i bankovky.

„Předplatil jsem vám ten šťastný záchod na celý rok, berte to jako můj dátek k blížícím se Vánocům“, řehtá se nadále Radan.

„Díky, milej pane, ale už vám přijíždí spoj, tak ať vám neujede“, stále se usmívá ošoupaný spolunádražník.

„Jasně, už se potácím na perón, jen prosím, můžete mi říct své jméno?“

„Prosecki – s měkým i na konci, nezapomeňte s měkkým i na konci“, křičí obdarovaný, aby ho Radan slyšel, přijíždějící vlak je totiž hlučný....

***

„Šéfe, promiňte, ale mám už nějaké zdravotní problémy a každý den po vás uklízet ten nepořádek – rozbité sklenice, rozlité pití“, krčí se u vrátnice paní Jarmilka a celá se třese, neboť neví, jaká slovní sprcha jí čeká tentokrát.

„Máte pravdu, milá Jarmilko, včera jsem tam nechal šílený bordel a smrad“, usměje se Radan.

Uklízečka na něho civí s otevřenou pusou. Ostatní procházejcí zaměstnanci se zastavují a tiše nadřízeného sledují.

„To, co právě teď vidíte na mých ústech se jmenuje Prosecki, prosím, s měkkým i na konci. Nějakou dobou jsem ho postrádal, ale jsem rád, že jsem ho dnes brzy ráno znovu našel. Takže Jarmilko, omlouvám se velice a slibuji, že už takový nepořádek ve své kanceláři nenechám“, usmívá se nadále Radan a svižně si to šmáruje kolem udivených a překvapených podřízených směrem ke své čisté a uklizené pracovně.