Silvestrovský striptýz

Jistá dáma, žijící v našem panelákovém vchodě, vyvolávala u mnohých spolubydlících alergie různého typu, které se časem zhoršovaly.  Někteří dokonce dostávali fobii podobajícímu se běžeckého transu Emila Zátopka.

A to stačilo tuhle paní potkat na společné chodbě.

Všichni v domě jsme nějak tušili, jaké povolání dotyčná dáma vykonává. Mužské návštěvy nejrůznějších věkových kategorií, zvláště jejich hlasy a jiné tělesné projevy v  její garsoniéře tomu tak nějak napovídaly.

Pečoval jsem o nemocného tátu, který byl ležák a hlučnost naší sousedky byla nejčastějším tématem našich hovorů. Táta tuhle paní nikdy na vlastní oči neviděl, přistěhovala se nedávno, ale nebylo dne, kdy jsem musel otci popisovat vizuální zjev ženštiny, co měla na sobě, jak vypadal klient, který ten den vstupoval do vnitřka jejího bytu.

Myslím, že rozhovory o ní tátu bavily.

Poslední den v roce nás zbylo v domě pár. Mnozí odfičeli na chaty nebo šli na večírky. Pustili jsme si televizi a koukali...

Najednou na chodbě velikánský rambajs, dole u schránek začal fidlat na housle nějaký amatérský hudebník, druhý imitoval hru na flétnu, k tomu falešný zpěv naší sousedky....

Tak to už je vrchol, vylítl jsem z bytu a jelikož byl výtah obsazený, bral jsem schody po dvou.

U schránek se nás sešlo poměrně dost bytového národa a všichni měli jediný cíl - umlčet tuhle prapodivnou kapelu.

"Bude tady v baráku někdy klid!", řvali jsme jeden přes druhého.

"Přátelé bude -  ale ne dnes, je přece Silvestr, přineste každý lahvinku, pohoštění jsem zajistila", směje se dobře naladěná sousedka v mini a s výstřihem, který naše oči přinutil krapánek švidrat.

Za mými zády po daném pohledu lačně zamlaskal emeritní docent Vaněček, starý distingovaný pán, který viděl nahé ženštiny tak jedině v knížkách nebo na starých středověkých malbách.

"Mám tam nahoře tátu, nemohu ho samotného nechat v bytě", vypadlo ze mě.

"Všichni mužští pozor, jde se pro starého pána, raz dva, marš!", vykřikla organizátorka večírku a už mačkala tlačítko prostorného nákladového výtahu.

"Otec má polohovací postel, to nepůjde", varuji odhodlaný oddíl.

"I ti, kteří dnes nemají stoprocentní drajf, mají právo užít si mejdan naplno", odvětí odhodlaná dáma a už nic jí nezastaví v operaci přemísťovací akce.

Když jsme došli před práh našeho bytu, dala velitelka povel, že si nejdříve ona s mým tátou o samotě  popovídá. Před nosem nám zaklapla dveře.

"Co tam s ním bude provádět", podívali jsme se všichni na sebe zděšeně.

"No co by, nezáviďte", mrkli na nás muzikanti a začali hrát.

Asi po deseti minutách se rozletěly dveře: "Hele, přátelé, jmenuji se Fiona, tykejte mi, tenhle večírek je na rozloučenou, v lednu se stěhuji do Ameriky. Lahůdky v přízemí jsou všimné z jedné tuze nóbl VIP žranice", zařvala Fiona a všichni dělali to, co nařídila.

"Zrychlete, ať už jsem dole na večírku", křičí na nás, stěhováky, znovuzrozený táta.

"Pro pana krále, tati, co jste......", zvědavě se dotazuji.

"Nebuď zvědavej mladej, až budeš nejstarší ze všech nájemníků, tak se na tebe možná také dostane", mrkla na mě Fiona, nahnula se nade mnou a já z toho, co jsem uviděl, si překousnul špičku jazyka.

Sjeli jsme tedy do přízemí i s tátou a jeho postelí a tam jsma tancovali, pili, zpívali......

Když jsme ráno otce převáželi zpět do bytu, pošeptala mi Fiona: "Máš stejnou páru jako tvůj táta, Slávečku, až přiletím z Ameriky, jsi zase na řadě ty", políbila mě na rozloučenou.

V lednu se opravdu odstěhovala, což můj táta pořádně oplakal i zapil. Nedal na Fionu dopustit, prý to, co na vlastní oči viděl, bylo slovy nepopsatelné. Taky s tím dělal velikánské tajnosti, jen tuším, že by se snad mohlo jednat o striptýz.....

Později,mimo jiné, jsme se dozvěděli, že se Fiona nenachází za velkou louží, ale v jisté malé bahnité břečce jménem Pankrác a že i pohoštění, servírované na domovní silvestrovské akci, bylo pořízeno nelegální cestou.

My však s tátou stále doufáme, že jí brzy pustí a ona nás zase navštíví...