Šereda

„Pomóóc, v mém domě je zrůda, mami, vykopni toho vetřelce, mami, vyřeš to, vyřeš to už!“, křičí uřícený Pavlík a jeho obličej, spolu se stékajícím potem, mění barvy stejně rychle jako blikající automat, který vábí dychtivé výherce

Popadne svou mámu za rukáv a divoce cloumá rukávem i celou rodičkou.

„Dobrá, vypnu sporák a půjdeme se podívat“, přikývne Milena.

„Mami, dělej, ta zrůda to tam všechno podělá, všude trus, dělej“, křičí nepříčetně Pavel.

Milena vypne vařič a nechá se táhnout Pavlem na nedaleké hřiště. V duchu si posteskne: „Jaký klid bych měla, kdyby byl dospělý Pavel normální...“

Silný syn ji však dotáhne k maličkému dřevěnému domečku na kraji sídlištního dětského hřiště. Je to vlastně takový jeho „dům“, do něhož se vždy zastaví po cestě do večerky, v níž si nakupuje stále stejný sortiment: kolu, ledovou kávu a brambůrky.

Dětský domek leží na půl cesty, vedoucí směrem do večerky a mohutný Pavel se do útrob domku jen stěží nasouká, skrčí se do klubíčka, přilepí na stěnu další rozžvýkanou žvýkačku, smaže číslici na stěně a připíše o jedno číslo vyšší. Tak to dělá skoro každý den.

Milena s Pavlem jsou v cíli.

„Je uvnitř – cítíš ten urputnej smrad?“, táže se udýchaný Pavel.

Milena zvědavě nakoukne do domečku a uvidí chlupatého šeredku s vystrčenýma křivýma zubama a povadlým jazykem.

„Pojď ven, pizizubko“, řekne neznámému psíkovi vlídně. Ten však zavrčí a vycení na ni své křivé ztrouchnivělé zuby.

Nikde v blízkosti žádný páníček.

„Zavoláme městskáče, asi někomu utekl“, usoudí Milena a vytáčí číslo.

Vzápětí je u nich strážník.

„Tak se na toho vetřelce podíváme“, usměje se a z domečku vytahuje uslintaného chlupáče.

„No jo – starý, známý, notorický útěkář, černý Petřík, pokolikáté se už potkáváme, kámo? S takovou ale nového pánička nenajdeš, s takovou tedy ne!“, popadne chlupáče za srst policista.

„Je to nešťastník Petříček z nedalekého psího útulku, majitelky útulku mu daly jméno Petříček, Petr jako skála, jediný z šesti štěňat přežil mrazy, vyhodili ho v půlce ledna do popelnice. Utíká non stop, úporně totiž hledá svého páníčka“, vysvětluje sympatický příslušník.

„Fuj, že se nestydíš, jsi ohyzdnej, páchneš, v domě jsi udělal hovínko. Nemůžeš se divit, že tě nikdo nechce, nikdy nebudeš mít žádného pánička, neumíš se totiž vůbec chovat!“, promlouvá přísně k chundeláči Pavel, zvedne prst a důležitě se napřímí.

Pes sklopí studem uši i ocas.

Udivený policista zvedne obočí a kývne. Kňučícího psa pak násilně dává do policejního auta.

„Tak tady do tohoto domu již nikdy nevkročím, nebudu bydlet s psími hovínkami, najdu si do večerky jinou cestu, bude to nová cesta, naprosto voňavá“, podívá se Pavlík důležitě na Milenu.

„Nechceš si to rozmyslet, domek uklidím, máš to rady rád a nová cesta bude o hodně delší“, nabídne se Milena.

„Ne, nebudeš uklízet po smrdíprci, jsem velký, najdu si jinou cestu“, rozkáže Pavlík, popadne Milenu za ruku a jdou domů.

***

Od té doby se Pavlovi každodenní cesta do večerky prodloužila. Své oblíbené kafíčko, kolu a brambůrky si chodil kupovat oklikou.

Na své okružní cestě se zdržoval čím dál déle a déle...

Jednou však ani za tři hodiny nedorazil domů.

Uplakaná Milena vyběhla ven z bytu po nové trase tam a zpět, Pavla nepotkala.

Prodavač ve večerce potvrdil, že Pavel tam byl a koupil si jako obvykle kolu, kafíčko a brambůrky.

Milena dorazila domů a celá rozrušená se chystala vytočit policejní stanici.

Náhle jí zvoní neznámé číslo.

„Jste matka Pavla T? Nebojte, syn je v pořádku, máte štěstí, že máte psa, Pavel dostal na hřišti v dětském domku epileptický záchvat a hafan štěkal tak intenzivně, až se dovolal pomoci. Přijeďte si pro syna do nemocnice, jeho stav je už stabilizovaný“.

Milena si utřela slzy, vzala klíče od auta a nastartovala.

„Hele, mami, odvezeš také mého kámoše k nám domů, jmenuje se Petříček“, úpěnlivě prosí Pavel.

„Prosím tě, jak jste se vlastně vy dva dali dohromady, vždyť ty nesnášíš psy“.

„Moje tajemství. A navíc, mami, nevšimla jsi si, že jsem už dospělý, stále mě bereš jako děcko, nedělej to, já už jsem totiž opravdický muž“, důležitě promlouvá třicetiletý Pavel a políbí Milenu na tvář.

„Pojď, chlupatej, hejbni kostrou!“ rozkáže pak Pavel křovinám.

Z houští se vyvalí chlupatá koule a bez pozvání si vleze na přední sedadlo.

Pavel ho ale prudce shodí pod své nohy: „Hó, hó, tohle je moje místo a navíc stále smrdíš, kámo, mazej dolů“, rozkáže mu.

„A ty, mámo, startuj, a nezapomeň se stavit v cukrárně. Co je dnes za den?“

„Vím, dnes je 29. červen, a ty máš svátek“, unaveně se usměje Milena.

„Mysli přece“, plácne se do čela Pavel.

„Svátek mají dva: Pavel a Petříček. A jaký dort si zasloužíme? Přece čokoládový, protože čokoláda má stejnou barvu jako Petříkův trus a tím to vlastně všechno začalo, tím hovínkem“, rozchechtá se Pavel a k němu se přidává štěkající Petříček.

A Milena?

Nahlas si povzdychne, ale hned potom se nahlas usměje. Nastartuje a přímou cestou si to razí k cukrárně, vždyť přece veze takové dva výjimečné oslavence.