Puklina na zdi i v těle

Ondra leží nehybně v posteli, vše ho bolí a nesmírně vysiluje. Jediné, na co se zmůže, je soustředěné sledování pukliny na bílé zdi, která je přímo naproti polohovací postele.

Ondrovo tělo každým dnem slábne a slábne, naopak puklina se zvětšuje a zvětšuje.

U jeho nohou věrně sedí na malé štokrli jeho mladší, postižený bratr Vojta. Kýve se ze strany na stranu a nahlas si něco mrmlá. V určitých intervalech se zvedne, jemně pohladí Ondrovu tvář a ruku a jde si sednout zpět na své místo. Tráví tak hodiny u bratrových nohou. Je to jeho nejvěrnější společník.

Ještě před rokem, to byl Ondra vášnivý sportovec, se až hystericky za svého handicapovaného bratra styděl. Tajil ho před kamarády, spolužáky i přítelkyni. Bral ho jako nutné zlo, jako rodinný cejch. Až v intimitě domova si byl vůbec schopen připustit, že má nějakého bratra.

Studoval vysokou školu, hrál v prestižním fotbalovém týmu, měl nádhernou přítelkyni. Dařilo se mu vše, na co sáhl.

Jednou však náhle omdlel při tréninku a poté byl nucen si vyslechnout ortel – agresivní forma leukémie. Nevěřil tomu, byl v plné formě, plný sil. Řekl si, že své síly udrží ve svém těle stůj co stůj.

Jenže kolikrát je vše úplně jinak.

V plném zdraví by si Ondra sotva všimnul nějaké pukliny ma zdi. Nyní jí má svým bedlivým pozorováním přímo detailně prostudovanou, zná přesné její parametry, rozměry stejně tak jako předtím místa na mapách, které chtěl ještě navštívit.

„Može! Vždyť je to može pro mne a mého plima bláchu“, vykřikne náhle Vojta a začne modrou voskovkou vymalovávat puklinu.

„Jsem tak lád, že mám bláchu“, křičí radostně a intenzivněji začne modrou pastelkou dloubat do pukliny.

Ondra se velmi jemně pousměje.

****

Celá rodina se sešla u postele Ondy. Na ní leží Ondra, vypadá jako spící princ.

Vojta běhá se vztyčeným ukazováčkem od jednoho plačícího ke druhému a sbírá ze tváří slzy, které připlácává na puklinu.

„Vojto, teď si nehrej, dopřej nám trochu klidu“, napomíná ho uplakaná babička.

„Babičko, já si nehlaji, sbílám sůl do može, naše može je tak veliké a obrovské“, rozhazuje Vojta rukama a dál běhá se slzami ke zdi a zpátky.Náhle se Vojta prudce zastaví, dá ruce v bok a zvedne prst: „Nikdo, oplavdu nikdo z vás to neumí. Jedině můj Ondla pžeplave to nekonečné može!“ a prstíky si ze tváře setře dvě velké slzy a celou svou silou je přilepí na modrou puklinu.

Věnováno Aničce Slováčkové