Protestující pozadí

Tenhle rozsudek smrti bolel nejvíce. Odsouzencem se stal košatý jilm stojící na návsí a jeho smrtelným prohřeškem pak vlastní stín, který vrhal v určitý časový interval na zahradní bazén naší paní starostky. 

Starostčino osazenstvo shromážděné kolem této malé umělé vodní nádrže nemělo v daný časový úsek  na svém těle sluneční paprsek, což způsobovalo nedokonalý odstín barvy opálení přítomných a tím bylo rozhodnuto. Jilm se musí odporoučet k zemi.

Samozřejmě se k rozhodnutí starostky připojilo pár sousedů, kteří si to s ní nechtěli rozházet a současně být  i nadále na radničním výsluní.  Najednou z čista jasna zjistili, že jilm jim vlastně škodí také. Jejich zahrádkářské výtvory jsou poněkud menších rozměrů než by byly, kdyby jim jilm nepřekážel v přímém slunečním celodenním záření.

Ale my, štamgasti, z hospůdky, námi pojmenované: "U vzrostlého jilmu", jsme náš kultovní strom nechtěli vydat hanebné popravě za žádnou cenu. Vždyť pod jeho korunou se nacházela lavička, na které spočinul nejeden host po návštěvě místního lokálu. Já taky - a ten pohled do větví, nebe, mraků a celého božího nebeského světa byl jedinečný, úchvatný.........

Napsali jsme tedy petici, jali se vysvětlování ústně i písemně, několikrát jsme osobně navštívili starostku. Vše bezvýsledně. Rozhodnutí bylo zpečetěno, poprava se konat bude!

-------------------------------------------------------------------

Ten poslední večer před ranním kácením jsme mlčky seděli v oblíbené hospůdce a pili na žal. Prohra svírala srdce tak, že i oblíbené pivko chutnalo prapodivně. V putyce bylo ticho, atmosféra žalu se dala krájet.

Do hostince vešel Standa, chlapík středního věku, bez práce, bez koruny, v podstatě takový místní smolař. "Chlapi, tady se koná funus či co, že je tu takové hrobové ticho, nenašly by se drobáky na jedno pivko?", škemral jako obvykle. "Zase máš, Staníku, holý zadek", ozval se někdo od rohového stolu.

Náhle se plácnul do čela náš spolusedící štamgast Osvald. "Mám to, přišel jsem na to, jilm bude zachráněn!", zařval chraplavým hlasem na celý lokál. "Pojď si přisednout Stando a hospodo jedno pivo sem", dával rozkazy již rozesmátý Osvald, který byl takový neoficiální velitel naší party štamgastů, koumák, jenž přišel na kdeco.

Standa zavětřil šanci a horlivě si k nám přisednul. "Hele, Stando, my bychom si ten tvůj holý zadek na zítřek pronajali", odhaluje Osvald s obrovskou vervou svůj velkolepý nápad.

"C....Co?", vytřeštil oči Standa. "Neboj, nechceme tenhle pronájem zadarmo, složíme se a zaplatíme tvoji měsíční útratu tady v hospodě".

"Osvalde, jsi blázen", nevěřícně kroutíme hlavou a napjatě čekáme, co z Osvalda vyleze. "Podívejte, pánové, tady Standovi dáme staré tepláky a trencle, vystřihneme do nich díru a na jednu půlku napíšeme černým centrofixem velké tiskací N a na druhou E. Dohromady NE. Standa obejme strom, vystrčí na starostku a dřevorubce své pozadí, na kterém bude mít napsáno toto jediné slovo a šmitec, konec, my mlčky dotvoříme  kruh kolem kmene a nebudeme již nic žvanit. Vždyť slov, vět, souvětí bylo až, až", hrdě se na všechny podíval Osvald.

"Půjdeme si tak akorát sednout do chládku za veřejné mravní pohoršování", řekl jsem ustrašeně. "Ale prd", nedal se odbýt Osvald. "Tuhle morální kocovinu všichni ve zdraví přežijeme a kamarád jilm taky, vsaďte na to kalhoty", smál se již na celé kolo Osvald.

"Já to tedy beru, šéfe, stejně můj obličej nikdo neuvidí, budu ho mít přilepený na kmeni", rezolutně prohlásí Standa a tváří se velmi důležitě, bodejť by ne - vždyť se stane zítřejším možným zachráncem.

"Stando tvoje prd..... se stane slavnou, na tu slávu si připijeme!" křičí ostatní štamgasti.

"Prosím, pánové, zachovejte si úroveň, jsou tu i dámy", červenám se za ušima. "Úroveň jsme do dnešních dnů měli, teď na to půjdeme od lesa", chechtají se ostatní stolovníci.

"Já nevím, přece jenom to zavání sprostotou a vulgárností ", nenechám to být. "Chceš zachránit ten jilm nebo ne", podíval se na mě Osvald. "Ano, chci".

"Tak vidíš, jiná cesta není".

-----------------------------------------------

Na druhý den ráno vše probíhalo podle Osvaldova scénáře. Pohoršeno bylo pár místních babek, některým procházejícím dětem duchaplní rodiče zakryli oči. Zima naštěstí nebyla, Standa svůj úkol nesl statečně. Já stál v kruhu se zavřenýma očima, ostuda mi šimrala ušní lalůčky.

Zkoprnělí dřevorubci se proměnili v pařezy, přesně v ty, které sami svými nástroji vytvářeli.  Přibíhající, na vysokých podpatcích, starostka měla co dělat, aby udržela balanc a v obličeji si zachovala dekórum. My jen mlčky stáli a Standa odvážně špulil své chlupaté pozadí na celou náves.

"Tak teda ano, jilm se kácet nebude, ale okamžitě skončete to divadlo, tu ostudu", promlouvá  starostka do ampliónu.

Bez jediného slova jsme protest ukončili.

Standův zadek se v ten den stal slavným, byl zdokumentován ve všech bulvárních plátcích. A rovněž Standa byl náležitě na svoji zadní část těla pyšný, splnila účel, zachránila jilm a také mu zabezpečila měsíční hospodskou útratu. Však si tehdá Standa náležitě a s gustem dopřával. Dej mu pánbůh nebe. Díky, Stando...

A ještě něco. Teď, když je naše hospůdka zavřená, dáváme si srazík na lavičce pod zachráněným stromem, z výdejního okýnka fasujeme pivko v plastu, které si necháváme na vychutnání doma a skrz respirátory se tiše pochechtáváme a vzpomínáme a vzpomínáme...