Propíchnutá

Nádherné počasíčko jako stvořené pro pěší i cyklistický závod. Lepší rizoto z jarních ingrediencí by ani nebylo možné v daný den ukuchtit. Prokop je vysmátý od ucha k uchu a to i přesto, že si koupil o číslo menší legíny.

Škrtí ho vepředu i vzadu. Ovšem tahle maličkost nesmí být překážkou, dnes totiž cítí vítězství ve vzduchu i ve svých kostech.

Jede amatérský závod po patnácté a pokaždé na startu sní o předních příčkách. Zavře oči a vidí ceremoniál pro vítěze s plnou parádou. Má do detailů natrénovaný výstup na bednu, proslov i blažený úsměv.

Potom oči otevře a uvidí hromady svých konkurentů – lepší kola, skvěle padnoucí legíny....

Nesmí ho to rozhodit, dnes to bude jinak, dnes to vyjde....

Nasedá na kolo, kondičku má nadstandardní, začíná šlapat a už si to sviští silnicí.

Přestává vnímat nepohodlí svých legín.

Už si nepamatuje, na kterém kilometru se to stalo, nájezd na ostrý šutr a propíchnutá přední pneumatika.

Prokopec začíná nadávat a nebere si servítky. Při tom rezignovaně sleduje, jak spoluúčastníci mizí v tahu. Příšerná situace.

Náhle ho spatří. Pár metru od silnice, pod nádherně rozvětveným dubem, odpočívá na lavičce stařeček.

„Vidíte, dědo, co se stalo. Kdybyste zvedl z té lavičky zadek a šel zkontrolovat terén, předešel byste tragédií“, ukazuje staříčkovi kámen a s věcí doličnou se k němu rychle přibližuje.

„Koukněte na to, tohle je přímo atentát, měl jsem vítězství na dosah a teď.......... (následuje vodopád těch nejsprostších výrazů). Podělaný šutr!!“

„Inu, synu, já tu zkamenělinu nevidím, jsem totiž slepý“, usmívá se klidně dál staroušek a vyhřívá si svůj obličej na sluníčku.

„Jste nějak zraněný, potřebujete pomoci?“, pokračuje dál starý pán v konverzaci.

„Mám propíchnutou duši“, naštvaně utrousí Prokop.

„Tak to je opravdu vážné, duše musí být v pohodě. Něco vám poradím, vyprdněte se na závod, pojďte, tady kousek odtud mám zahrádku, poprosím dceru, aby nám skočila pro točené pivo, uděláme si jarní pohodičku bez žádného pachtění, předhánění se“.

„Vám se to řekne, ale víte, co pro mě ten závod znamenal“.

„A víte vy, drahý pane, co pro mě znamenal zrak.“

„Jste hrdina, nevím, zda bych to dal“, hvízdne údivně Prokop.

„Nejsem žádný hrdina, jen jsem se zaměřil více na svoji duši. Potřebovala to jako sůl. Tak už pojďte, přímo dychtivostí slintám, takovou mám chuť na chmelový mok. A ještě k tomu všemu mám parťáka, kterého mi naservírovala tahle silnici, co víc si vlastně přát“.

Prokop se rozhodl, vrátil se pro kolo a šli.

Jednou rukou táhnul zmrzačené kolo s propíchnutou duší a druhou podpíral staříčka, jehož duše byla jako to dnešní jaro, bezelstná, čistá a hlavně a to především – pokorná.