Prahofil před Masarykovým čínským občerstvením

Prahofilem se nenarodíte, tím se jednoduše stanete. Jednoho dne prostě zjistíte, že se Vám Praha zaryla trvale a nadobro do srdce. Máte ji tam a s tím žijete, rostete, pracujete, existujete ……

Vím, o čem mluvím. Já se Prahofilem (slovo složené Praha a –fil = milovník, obdivovatel) chcete-li Prahofilkou (jsem žena), stala v roce 2006, kdy jsem měla to štěstí prožít nezapomenutelný týden v panelákovém bytě v Praze – Hájích. Omlouvám se tímto všem češtinářům a jednotlivcům se smyslem pro spisovný jazyk, ale na jiný název pro člověka bezmezně milující Prahu, jsem, bohužel, nepřišla,nenarazila, a to jsem bádala   dosti a hodně dlouho.

 Tedy -  až  do roku 2011 jsem pražský dvoupokojový byt každé léto navštěvovala a tudíž  jsem měla tu mimořádnou příležitost prohlédnout  si naši stověžatou matičku z mnoha úhlů a  nahlédnout do jejich nejzapadlejších koutů a zákoutí,  prochodit ji křížem krážem. A v té době jsem došla k poznání, že Praha je nepřekonatelně krásná.

Bohužel se ale stalo něco nepředvídatelného. Paní domácí náhle usoudila, že je na čase tento rozkošný byteček prodat. Utržené peníze pak nepochopitelně investovala do jiného hnízdečka v nejmenovaném hornickém městě. Uštědřila mi infarktovou ránu, jenž nadlouho zasáhla moje srdce. Něco takového provést - dodnes jsem to nerozdýchala….

V nynějším roce jsem Prahu po třech letech opět navštívila. Hledala jsem několik týdnů  ubytovnu v přiměřené vzdálenosti od centra a za lidovou cenu. Trvalo to, ale  nakonec se podařilo.Ještě, že mě celým vyhledávacím procesem, hnala touha zase onen skvost spatřit, vidět, poznávat….

Popíšu s dovolením můj autentický příjezd do hlavního města, neboť o kulturních a historických památkách již bylo napsáno mnohými mnohé. A slibuji, že se budu pohybovat jen v rovině pražské hromadné dopravy.

Takže jedno  poslední červnové nedělní dopoledne vysedám z vlaku na Hlavním nádraží a už pomalu, pomalinku, začíná můj pražský rituál. Nechávám vystupující s obrovskými kufry i ty „chudší“ cestující  bez příručních zavazadel, předběhnout. Zásadně a téměř v každém případě, s výjimkou požáru či jiné havárie, vyskakuji na nástupiště jako poslední pasažér vagónu s velkou dvojkou na plechovém trupu. Na peróně se napřímím, zvednu hlavu do nebeské výše a zlehounka nasávám pověstnou atmosféru tohoto krásného velkoměsta. Cítím v ní nejen člověčinu, ale také všelijaké promíchané vůně, vůničky, rovněž pachy  i prachobyčejné smrdutiny. Když se to všechno smíchá dohromady, vznikne specifický mozaikovitý koktejl s vůni, na kterou má Praha svůj zasloužený monopol.

Mezi další moje pražské atributy patří vychutnávání si jízdy na jezdících schodech do toho nejmenšího detailu. Běda však, když mě nějaký spěchající neurvalec popostrčí dopředu, byť jen o jeden jediný schůdek. Pamatuji si, jak hlučná rodinka, projevující se stylem filmových Homolků, pro mladší ročníky Troškových Škopků, mě silnou ranou odšťouchla pomocí jakéhosi prapodivného nástroje, trčícího z jejich obrovské plastové tašky, dokonce o tři schody vpřed. Byla jsem velmi rozhořčená a už, už mě pálila  na jazyku peprná věta směřovaná  k mužské části rodiny, která byla hlavním viníkem této nehody, ale křičte na někoho, kdo stojí ve vysoké pozici nad Vámi a vystrkuje na Vás zpoza krátkého srolovaného nátělníku,  pivní, zpocené břicho . To fakt nejde.

Ve stanici metra pak následuje další můj rituál. Nastavuji hlavu obličejem k přijíždějící soupravě. Větřík, vanoucí z daného směru, mi pak vlepí příjemný polibek na tvář, který mě nejen osvěží, ale rovněž dodá posilující energii pro další putování hlavním městem.

 Po zdařilém nástupu do útrob plechové „kavalérie“,  se pak rozhlížím kolem sebe, usmívám na všechny strany, dokonce se „křením“ i na volná, prázdná, sedadla. Ano, připouštím, že mohu ostatním pasažérům připadat infantilní, ale jsem jednoduše šťastná, protože  jsem se stala součástí  Prahy, tak co víc si v daný okamžik přát…….

Letos jsem ale narazila na absurditu, která mi vyryla do  mého čela několik zkrabacených nesympatických vrásek. Na Masarykově nádraží, při vstupu do haly, se ze mě stala, ne vlastní vinou, dřevěná zkoprnělá socha. Téměř bez pohnutí jsem mlčky zírala na barevný reklamní poutač, na němž bylo napsáno: Masarykovo Čínské Občerstvení. Pod nápisem se špatně volenými  velkými písmeny, jenž by v daný moment snad byly tím nejminiaturnějším prohřeškem, na mě povýšeně  mrkaly talíře s tradičním čínským jídlem.

Tak to mi, prosím, Praho, více nedělej. Jsem schopna si představit název čínské kuchyně po  jakémkoliv žijícím současníkovi, ale jméno našeho prvního prezidenta, to už je doopravdy hodně silná káva.

Můj vztah k Praze poprvé utrpěl drobnou ranku, která se po velmi krátkém čase zase zahojila. A moje osoba se tak může i nadále hrdě hlásit k pravověrným Prahofilům.

Na závěr ale ještě něco. Při návratu domů, kdy jsem Tě, Praho, musela opustit, jsem se zase neudržela a začala ronit pověstné krokodýlí slzy. Marně vyzněla snaha vymluvit se na uvízlou chuť chilli papričky v krku, která se jakýmsi nevysvětlitelným omylem dostala do plastové vaničky s čínskými nudlemi, jenž jsem ve spěchu koupila v malinkatém bistru, nacházejícím se na Hlavním nádraží a pyšnícím se daleko méně vznešeným názvem než jeho výše zmiňovaný konkurenční sourozenec.

Avšak spolucestující rodina  mi stejně nevěřila, že pláču kvůli obyčejným chilli papričkám.  Prostě a jednoduše ani věřit nemohla. Neboť my, Prahofilové, jsme a zůstaneme specifickým lidským druhem!