Poslední zákazník

Poslední den před definitivním uzavřením mého hospodského kvelbu nastal. Když jsem vyprovodil partu pořádně nalitých štamgastů, padla na mě nostalgie. V hlavě mi lítaly myšlenky jako krvelačné vosy.  

Zamáčknul jsem dotěrnou slzu a začal uklízet. Náhle, asi deset minut před uzávěrkou, se ve dveřích objeví postavička s kapucí na hlavě.

Bez pozdravu kráčí vrávoravým krokem dovnitř a usalaší se u prvního stolu naproti výčepu.

"Za deset minut zavíráme", upozorňuji nečekaného hosta.

"Je mi to jedno, starouši", odpoví drze.  "Přines tři zelené!"

Chtěl jsem podotknout, že je neslušné staršímu tykat a mít v místnosti kapuci, ale v ten moment mi to bylo vcelku jedno, myslel jsem jen na to, aby tohle divné monstrum, co nejdříve opustilo mou hospůdku.

Přinesl jsem tedy tři zelené a špitnul: "Jste poslední můj host, zítra je prvního a já to tady definitivně zavírám, dejte si teda na mě".

Nepoděkoval, ani okem o mně nezavadil.

Když jsem odcházel k výčepu, zaslechl jsem: "To je škola, starouši, určitě je to srdcovka".

"To si pište a čtyřicetiletá, tahnul bych to dál, kdybych nepotkal toho prevíta jménem Parkinson", odpověděl jsem.

"Aspoň jsi něco vybudoval, já nemám nikoho - rodinu, domov. Zůstal mi jenom chlast", a na ex vypil první štamprli.

"Už vím, odkud vás znám, ta mikina je mi povědomá, stáváte před vietnamskou večerkou...", vzpomněl jsem si.

"Jo a jsem z toho pěkně unavenej, žít jako bezdomovec to je každý den boj o přežití, nevěřil bys, starouši, že houmlesáci jsou schopni si rozbít držku jenom proto, že má některý pelech u provizorních kamen a druhý u dveří", řekl smutně.

"Ale věřil", kývnul jsem hlavou a sledoval, jak do sebe roztřepanou rukou hodil druhou zelenou.

"Poté, co mě z bytu vyrazila poslední moje baba, žil jsem u rodičů a to byli tuplovaní zlatouši. Představ si, že mě jako mimino adoptovali. Kdyby věděli, co za šmejda si berou domů....", sklopil hlavu.

Náhle prudce zdvihnul bradu: "Vidíš je, starouši, tam v rohu, dvě staré vrásčité tváře .....", ukazoval ukazováčkem a prudce máchal oběma rukama.

"Je mi líto, nikoho nevidím", odpovím a v duchu si přeji, aby už opustil restaurační místnost.

 "Zavřeš-li tu knajpu, brzy natáhneš bačkory. Poradím ti. Máš rád alkohol stejně jako já a ten je tekutý, takže musíš milovat vodu. Co bys řekl, kdybychom si otevřeli stánek u vody, ty čepuješ, já kutálím sudy a přitom nádherné ženské v plavkách...."

"Nic takového, já už se těším na naprosté nicnedělání, pozor, něco vám z kapuce vytéká", znejistí mě červená barva, která stéká na podlahu.

"Klidně mi tykej, staroušský kámo, to je barva, pomáhal jsem kámošovi malovat...", položí si obě ruce na stůl na na ně svoji hlavu.

"Uklidím zatím výčep a pak půjdeme", pokynu na srozuměnou a jdu vykonat svůj poslední hospodský úklid.

S mojí nemoci na bedrech je to dobrá půl hodina, dřív jsem vše stihnul za pět minut.

"Tak hotovo, jde se", vydávám rozkaz.

Rozbitá štamrple zelené se však válí na zemi i s obsahem. Žduchnu do spícího chlapíka a ten se sesune na zem jak hadrová panenka.

Co následovalo, mi splývá v mlze - záchranka, policisté, pohřebák....

"V lesíku, kde se scházeli, dnes došlo k pořádné bitce", vysvětluje sympatická policistka.

"Mohu vědět, jak se jmenuje a kolik je mu let, je to můj kamarád?", prosebně položím poslední otázku.

"Jakub Vrána, 34 let", smutně odpoví příslušnice městské policie.

Když všechny lidské bytosti konečně opustili moji hospůdku, musel jsem si nalít panáka tvrdého. Dopíjím  třetí rundu a náhle z rohu místnosti uslyším slabý hlásek, který zní jako poděkování.

Přesně jsem věděl, čí je - jednoho z bezdětných  manželů, kteří již opustili tento svět  a chtěli mi vyjádřit vděčnost, že jsem byl s jejich adoptivním synem poslední minuty jeho smutného života, že nebyl sám...

------------------------------------------------------------------------------

Je léto, slunce žhaví své drátky a já kontroluji, zda Jarda dodržuje míry. Jedno oko bedlivě sleduje Járu a druhé pokukuje po ženských přitažlivých postavách v plavkách.

Dnes je těch krasavic jako hub po dešti, to je ráj, mlsně se rozhlížím kolem dokola.

"Šéfe, já jsem tak rád, že mohu u vás pracovat, to je jiné než vybírat popelnice a spát někde na smetišti. A víte, že mě někteří houmlesáci zrazovali, ať nejdu pracovat k tomu divnému starouši, co má nad výčepem urnu..", drmolí Jarda.

"No, tak to vidíš, Jakube, už zase nás pomlouvají", pomyslím si a mrknu na urnu umístěnou nad výčepem.

Nahlas však vyslovím: "Moc mluvíš, Járo, za prvé ti zakazuji moji osobu oslovovat starouš, to mohl jen ten v té urně a za druhé: místo keců koukej, kolik je kolem tebe krásy..."