Poslední maturitní ples

„Na závěr bychom chtěli poděkovat třídnímu profesorovi, našemu druhému tátovi, že díky němu jsme získali spoustu vědomostí z biologie, zeměpisu i k jeho velkému koníčku, zálibě v procesu mumifikace, balzamování“.

Ušatý mluvčí třídy podává profesorovi ruku a mohutný aplaus se rozezní sálem.

Květoslav je již patnáct let oblíbeným gymnazijním profesorem, který pro své obory doslova dýchá. Je pravým workoholikem. Žije jenom svou prací. Před patnácti lety se v krajském městě zčistajasna objevil a začal vyučovat s plným odhodláním a nasazením. Ani dvouhodinové dojíždění z velké dálky není pro něho překážkou. Všichni na zdejším gymnáziu ho mají rádi - od uklízeček, přes studenty až po ředitele.

Hrdý Květoslav sestupuje z pódia a potlesk je stále intenzivnější.

Mikrofonu se chce opět ujmout moderátor plesu, když mu aparát prudce vyškubne rozcuchaná, vyhublá žena.

„Květoslave, musím s tebou mluvit. Vím, že to jinak nejde!“, vykřikne z plna hrdla ženština a její hlas se nese celým sálem.

Květoslav se otočí a uvidí ji – Blanku, svoji manželku, se kterou patnáct let nemluví, přestože ona patnáct let bydlí v zahradním domku na jeho zahradě, kdežto on sám obývá honosnou vilu po rodičích.

Hrůzou mu zdřevnění celé tělo, nemůže se vůbec pohnout.

Dav rodičů i studentů popojdou pár kroků dozadu a vytvoří kolem něho volný prostor, bublinu.

„To ne... nemůžete, to nejde, nejste v programu“, koktá moderátor.

„Já musím, jinak to nejde. Můj manžel už se mnou patnáct let nemluví. Celé ty roky od smrti našeho krásného a geniálního syna Oskara mlčí. Nesmírně trpí a já s ním. Náš syn v sedmi letech náhle onemocněl a zemřel po příjezdu z rodinné exotické výpravy. Dávali jsme si to navzájem za vinu. Od té doby jsme už oba nikdy nikde nebyli. Manžel syna sám nabalzamoval, namumifikoval a posadil ho do své pracovny. Oskar je s ním v domě, každý den tam na něho čeká. Nikoho do domu nepustí, jen on a Oskar. I já se musela odstěhovat do zahradního domku“.

V sále je naprosté ticho.

Květoslav dál stojí nehybně a zkoprněle kouká na Blanku. „Je strašně vychtrlá, strhaná, vypadá nemocně, bože, těch patnáct let udělalo svoje“, probíhá mu v hlavě a studem sklopí hlavu.

„Jenže já, Květoslave, umírám. Mám rakovinu v posledním stádiu. Dávají mi maximálně rok života. Musíš se postarat o Otíka, nikoho jiného nemá. Prosím, pohřbi už konečně Oskyho, musíš to udělat, moc tě o to prosím“, sepne ruce Blanka a s pláčem se dívá směrem ke Květoslavovi.

Za jejími zády vykukuje kluk s Downovým syndromem, ve věku maturujících studentů. Šklebí se a křičí směrem k publiku: „Táta, táta“.

Květoslav si nikdy v životě nepřipustil, že po krásném a geniálním synu se mu narodil mladší a úplně jiný. Ne – tohle nemůže být moje dítě. Můj syn nemůže být hloupý! Vždyť on sám má dvě vysoké školy a Blanka také.

Ale proč si smrt musela vzít právě nádherného a vysoce inteligentního Oskara?

Na slabomyslného Otu se od smrti staršího syna nemohl ani podívat. Vždy se mu sevřelo srdce i žaludek.

Ještě že ho vídal jen z velké dálky, z okna vilky.

Květoslavovi se všechno dopodrobna promítá v hlavě.

Pak se rozhodne.

Jako zběsilý se rozběhne. Razí si nekompromisně cestu udiveným plesovým davem.

Vyběhne z budovy ven jen v saku do třeskuté zimy. Běží a běží, dokud vysílením neomdlí....

***

Za dva roky

„Pane profesore, to snad není možné, jste to vy?“, nevěřícně kouká ušatý student na zarostlého chlapíka s dlouhými vlasy a plnovousem.

„Marku, co vy tady na druhém konci zeměkoule. Co děláte v Mexiku?“, usmívá se Květoslav a oba se radostně obejmou.

„Jsem na studijním pobytu, to vy jste mi vštěpil lásku k přírodě, co vy tady?“, usmívá se Marek.

„Prodal jsem vilu a zase, jako před lety, cestuji“, odpovídá profesor a při tom dokončuje pořízení botanické dokumentace fotoaparátem.

„Táto – pro mámu“, uslyší oba.

„Jasně, Otíku, ale netrhej tu kytku, myslím, že máma by si také přála, aby tak krásná květina zůstala živa v půdě“.

„Necestuji sám, jak vidíte, milý Marku. Ota je mým věrným společníkem. A nejen on“, vytahuje z batohu dvě maličké krabičky.

„Manželka Blanka se synem Oskarem, jsou pořád s námi. Víte, povyšoval jsem vždy rozum nad srdce a až nyní jsem pochopil, že láska je v životě to nejdůležitější a že i s méně rozumem nebo žádným rozumem může člověk milovat“, podívá se Květoslav na Marka a jeho oči zvlhnou.

„Mohu se přidat k vaši dvojici?“, zeptá se Marek.

„Jasně, kámo“, odpoví hbitě Otík a dá Markovi pravého kamarádského placáka.