Podraz

Přišel čas, kdy můj pětadevadesátiletý otec pomalu opouštěl tento svět. V LDN mu ubývaly síly a všichni jsme tušili, že se brzy odebere do nadpozemského bytí.

V deštivém listopadovém loňském dni jsem ho navštívil a on pevně sevřel moji ruku.

"Můj jediný synu, musím ti svěřit tajemství, které mě trápí celý život", tichounce sípal. Jen jsem přikývnul.

"Vzpomínáš na březen roku 1969", stisknul mi ještě více ruku. "Ano - i když nerad", sklonil jsem hlavu.

V tom roce se v lednu upálil Jan Palach a v únoru Jan Zajíc. Chodil jsem do posledního ročníku na gymnázium a můj nejlepší kamarád, shodou okolností také Jan, seděl se mnou v jedné lavici. Oba jsme byli z téhle situace vykolejeni a nechtěli  jen tak přihlížet. Do svého třídního stolu jsme proto vyřezali vlastní manifest, ve kterém jsme si oba předsevzali, že se staneme další hořící pochodni. Jako zpečetění tohoto umýslu jsme do lavice vyryli své jméno a příjmení jako právoplatný podpis.

Jako první se měl zapálit Honza, protože by byl třetí Jan v pořadí. Stanovil si datum a místo, kde to provede. Rozhodnul se pro poslední březnový den na své zahradě. Čin se mu nepodařil, hned v začátku, kdy mu začaly hořet nohy, ho uhasil starší bratr. Jan utrpěl popáleniny třetího stupně na obou nohách.

Když jsem po tomto činu dorazil do školy, třídní profesorka jen suše oznámila, že se Jan nešťastnou náhodou opařil vařící vodou. Zasypal jsem profesorku mnoha otázky ohledně Honzova zdraví a vyptával na adresu nemocnice. Třídní profesorka však nic neprozradila.

Utíkal jsem jako šílený k domovu kamaráda, zvonil na poplach, ale nikdo neotevřel.

Ve škole jsem si rovněž všimnul, že lavice s naší úmluvou je pryč.

Můj táta pracoval na stejném gymnáziu jako školník, tak jsem se ihned obrátil na něho. Odbyl mě, že lavice byla v rozkladu a že mohu být rád, že zmizela.

Jan se k maturitě už nedostavil, nikdo neví, kde strávil své léčení, ani kde se o prázdninách jeho rodina odstěhovala. Ztratil se mi úplně ze života.

"Zavolali mě k té lavici", ztěžka pokračuje otec. "Ředitel mi ukázal, co jste do ní vyřezali". "Dovolil mi   horní prkno odšroubovat a odnést si domů, mám ho pořád v dílně. Za odměnu jsem musel šéfovi chodit pracovat na všem, co potřeboval v i okolo baráku."

"A Honza?", vykřikl jsem nedočkavě.

"Naštěstí vzal v nemocnici veškerou vinu na sebe, vyloučili ho z gymnázia a rodina se musela odstěhovat".

"Proč jsi mi nic neřekl, táto", jemně jsem stisknul jeho stařeckou, kostnatou ruku.

"Jsi můj jediný syn, Cyrile, moc jsem chtěl, abys to v životě dotáhl dál než já - obyčejný školník, chápeš, zkazil by sis celý život, kdybys  Honzu nadále kontaktoval".

"Tak jsem v tom, srabácky, přítele, který měl popálené obě nohy, nechal, sprostě jsme se na něho vykašlal, bože, tati, proč, proč?", vložil jsem svou hlavu do vlhkých dlaní.

"Protože jsem, Cyrile, tvůj táta a miluji tě nade vše, ale nebylo dne, kdy bych si na toho nešťastného hocha nevzpomněl, celý život jsem to v sobě nosil a trápilo mě to", dlouze se na mě podíval a já uviděl v jeho vyhasínajících očích výraz nepopsatelné lítosti.

Na druhý den tatínek umřel.

V jeho dílně jsem opravdu našel povrch lavice, který jsem na dvoře spálil a popel vysypal na přírodní hrob táty.

Honzu jsem se snažil vyhledat.  Bohužel pozdě - zemřel tragicky před deseti lety.

Včera jsem navštívil tatínkův hrob a uviděl poprvé ve svém životě zázrak. Tam, kde jsem před půl rokem vysypal popel dřevěného povrchu lavice, vyrostl tulipán, v jehož velkém žlutém květu se krčil ještě jeden, malinký, červený.

Neudržel jsem se a rozbrečel se jako malý kluk.

Skrz slzy jsem jen ztěžka hláskoval vzkaz do nebe: "Děkuji ti, Honzo, že jsi mně i mému tátovi odpustil...."