Počítačový maniak

Měl jsem po dlouhé době zase hlídat třináctiletého vnuka. Moje dcera kluka příšerně rozmazlila a z něho se pomalu ale jistě stával nesnesitelný fracek. Poslední dobou byl přímo přikurtován ke svému počítači.

Kolem jeho pracovního počítačového místa rostla hromada odpadků. Byl líný zvednou se a zanést je do odpadkového koše. Dcera, místo aby Járu pokárala, čekala, až jí bylo dovoleno vkročit do vnukova pokojíčku, tam sesbírala obaly a prázdné láhve a exportovala je do patřičných míst. 

V tomto stavu jsem přebíral  péči o Jarouška.

"Ahoj", přivítal jsem vnuka. Ani se neohlédl, na půl pusy procedil: "Kdy bude oběd?" "V kolik hodin by měl,  podle vašeho veličenstva, být na stole?", snažil jsem se vtipkovat. 

"Ve dvanáct mi to, dědo, k počítači naservíruj!", odpověděl a jeho prsty křečovitě svíraly černou plastovou počítačovou myš.

"Ty nebudeš jíst se mnou v kuchyni?", údivem jsem zvedl obočí. "Dědo, asi sis nevšimnul, že jsi v 21.století", důležitým mutujícím hlasem mi dával najevo, že jsem mimo současné dění.

"Já ti nikde jinde, Járo, jídlo nosit nebudu , já ne, s tím nepočítej...", uraženě jsme třísknul dveřmi jeho pokojíku.

Další dvě hodiny nikdo z dětského pokojíku nevyšel, ani nešel dovnitř. Jára jen hlučně komunikoval s online kamarády a některé jeho vulgární hlášky jsem slyšel ve svém, již dosti dlouhém životě, poprvé.

"Musím vyvenčit Pepinu", opatrně otevírám dveře pokojíku. "A ten oběd?", vyštěkne místo Pepiny Járinek. "Nějak si poradíš", odpovídám bez náznaku empatie. 

Při venčení jezevčice a po sesbírání jejího trusu do sáčku, mě to napadlo. Ten igelitový pytlík s nevábným obsahem využiji. 

Po příchodu do bytu jsem zaregistroval, že hromada odpadků u počítače se zvětšila. Jára se zařídil po svém.

Ohřál jsem tedy v mikrovlnce, dcerou navařený, oběd a šel pozvat vnuka. "Už jsem jedl, dědo, nemám čas.....", houkl na mě rozčílený Jára. Přiblížil jsem se k monitoru a uviděl shořet nějakou fantasmagorickou příšeru.

"Rušíš, dědo, podívej, co se stalo!", řve nepříčetný vnuk. "Co se stalo, co se stalo, jedna potvora vybuchla, stejně není opravdická", odpovídám klidně. "Ničemu nerozumíš, běž!" mlátí Jára vší silou do ubohé myši a s ní o pracovní stůl.

Tak jsem si šel dát oběd, ale ještě než jsem zasednul ke stolu, nenápadně a velmi tiše jsem otevřel dveře pokojíčku a hodil jsem tam sáček s psím exkrementem. 

Když jsem luštil už druhou křížovku, tak se to stalo. Šílená rána a hlasité volání: "Pomoooóc!" Tryskově jsem běžel do pokojíku. Na zemi se válel Jára, noha mu podklouzla na igelitovém pytlíku. "Dědo, to snad není pravda, kde se vzalo to hovno.............." , následovala celá řada pro mě nesrozumitelných nadávek. Obličej Járy vystřídal snad všechny základní barvy a ustálil se na nesympatickém šklebu.

"Bingo! Jsem rád, že to ještě poznáš a vidíš, rozkuchaná příšera s vnitřnostmi všude kolem ti nevadí a jedno psí hovínko tě vykolejí?"

"Fuj - strašně to smrdí, udělej s tím něco, dědo".

"Neudělám, jsem starý a celé tělo mě bolí, zvu tě do kuchyně na partičku karet".

Tak jsme si s Járou zahráli mariáš. Než přišla dcera, seděl způsobně v kuchyni a mastil se mnou karty, neboť se bál strčit nos do svého pokojíčku.

A kdo myslíte, že to od  mojí dcery Bohunky schytal? Samozřejmě že já. Prý nemám rozum, chudák Jára, jaké z toho bude mít následky.

No jeden skutečně měl -  konečně si dal se svým dědou karetní partičku a prohrál!