Pečovatel Ferko

Larisa plánovala poslední ročník na gymnáziu úspěšně zakončit nejen maturitou, ale také oslnivou róbou, kterou si mohla, vzhledem ke své štíhlé a výstavní figuře, na maturitním plese dovolit.

Její krásná tvář pak se měla stát pomyslnou třešničkou na plesovém dortu.

Jenže už na začátku maturitního ročníku se začal její sen postupně rozplývat. Stela, její matka, náhle těžce onemocněla a bohužel rakovina postupovala příliš rychle.

Vánoce ještě oslavily obě v plné síle, ovšem po nich se stav Stely začal prudce zhoršovat, ta se snažila být své dceři věrnou družkou a rádkyní na cestě při zakončování středoškolského studia, ale sil jí rapidně, den co den, ubývalo.

Měly jenom sebe, nikoho jiného...

***

Koncem ledna někdo prudce mlátí na vchodové dveře.

„Nesnáším podomní prodejce – vecpou se všude, vlezoprdi“, nahlas si uleví Larisa a jde se velmi neochotně podívat na nevychovaného vetřelce.

Za dveřmi stojí chlap.

Larisa úžasem zapomněla zavřít pusu. Všeho bylo na něm moc – mnoho pohybů, mnoho kil, mnoho tetování, mnoho chlupů, roztahujících se na odhalených partiích těla...

„Vy jste kdo?“, zeptá se udivená Larisa.

„Jsem pečovatel Ferko. A vy jste určitě Zlatovláska? Ovšem kam jste schovala tu křehkou, tančící vílu?“, zeptá se chlap a rozkročí se zeširoka.

„Asi jde o omyl, nevzpomínám si....“, přemýšlí nahlas Larisa a snaží se zavřít dveře před dotěrným mužským frňákem.

„Dobrý den, tedy raději ahoj – to já jsem telefonovala“, tiše se usměje přicházející Stela a prudce se jí podlomí kolena.

Ferko na nic nečeká, přiskočí a vezme Stelu do náruče. Opatrně jí odnesene a položí do křesla.

„Já jsem naprosto spokojená, děkuji, budeme si tykat“, usměje se Stela.

„Přines, Lariso, něco na přípitek“, pokračuje dál matka.

„Mami, neměla bys“, snaží se jí domluvit dcera.

„Dnes bych neměla jediné – a to umřít, vše ostatní si mohu dovolit“, rozesměje se Stela a je vidět, jak jí po dlouhé době zrůžověla líce.

„Pro mne za mne, nakonec jsme všichni dospělí“, nechala se přemluvit Larisa a donesla šampaňské.

„Pusťte ještě, Zlatovlásko, nějakou hudbu, my si v páru zatančíme“, rozkázal mohutný chlap a srst se mu na zádech, jakoby na povol, nápadně zježila.

„Opatrně, máma je.....“, pokračuje Larisa.

„Vaše máma je překrásná a navíc bývalá tanečnice, já také tančil, proto si mne vybrala. My dva se totiž protančíme k novému životu“, rozesmál se Ferko a gestem naznačil Larise, aby je už nechala samotné.

Od té doby přicházel Ferko každý den. Uklízel, umýval, připravoval jídlo, přebaloval Stelu, vozil jí ven....

Stela pookřála. Všechno si plně užívala. Výběr šatů na ples, účes Larisy, líčení, společné učení, společné chvíle...

Video z maturitního plesu všichni mnokrát zhlédli a vždy se závěrem, že Larisa byla nejnádhernější královnou plesu. Škoda jen, že Stele její tělo zabránilo se plesu zúčastnit.

Maturita a poté přijetí na vysokou v zahraničí, Larise se vše dařilo.

A u všeho se tančilo, slavilo, u všeho byla Stela i Ferko.

***

Červnové sluníčko prudce pálí do očí. Nejen proto má Larisa nasazené sluneční brýle. V dnešní parné odpoledne přišla domů a tam na ni čekal Ferko, byl sám, všude ticho, toho, čeho se celou dobu bála, nastalo...

Larisa nikdy v životě neviděla žádného chlapa plakat, až nyní...

Ferko se celý třese a ve dlani drží chomáč Steliných vlasů. Měla je rubínové, zrzavé a k tomu pleť alabastrovou, takovou – na níž každý polibek zanechá jemné hnědé pihy.

Larisa po smrti Stely nebyla ničeho schopna. Vše zařídil Ferko - pohřeb, pohřební hostinu, našel nájemce bytu, který zdědila po mámě.

Po smutečním obřadu se oba rozloučili.

Larisa odcestovala se dvěma kufry na studia do Španělska.

***

Na činžovním dvorku oprýskaného pavlačového domu se už plně projevovalo jaro. Vše krásně kvetlo a vonělo.

Vlasy Ferka také kvetly do stříbrna.

„To jsem se, ale lekl“, vykřikl Ferko, když se při zalévání květin prudce otočil za zvuky za zády. Měl co dělat, aby udržel těžkou konev v zalévací pozici.

„Změnila jsi se, Zlatovlásko, spolkla jsi v tom Španělsku zlatou rybku?“, usmál se zeširoka.

„Přivezla jsem si diplom a tohle“, usmála se Larisa a pohladila si vypouklé bříško.

„Ferko, prosím, přišla jsem za tebou, nevím si rady, nikoho už nemám“, podívala se do jeho černých hlubokých očí.

„To zvládneme Zlatovlásko, pojď, ukážu ti tvůj budoucí a princezniččin pokoj. Stela by měla z malé radost“, ani chvíli nezaváhal Ferko.

„Jak víš, že to bude holka?“, utřela si Larisa dojatě slzu.

„My, Romové, to umíme poznat, staré rodové tajemství, to si vezmeme s sebou do hrobu“, položí konečně Ferko konev na zem a jde ukázat Larise poloprázdnou přízemní místnost.

Larisa se při cestě skromným bytem zamyslela a musela si přiznat, že za celých těch dlouhých šest let si ani jednou na Ferka nevzpomněla.

Kdo ví, zda on také?

***

Na konci léta se malá narodila. Dostala jméno Stela a zdědila ty překrásné babiččiny zrzavé vlasy.

Ferko dál uklízel, vařil, nakupoval, pral, žehlil, pomáhal s malou....

Měl invalidní důchod a o víkendech si přivydělával na svatebních a jiných štacích s kapelou. Hrál na harmoniku.

Larisa ty jeho melouchy nenáviděla. Ferko měl totiž na dvorku v šopě starou motorku, spíše takový „kozí dech“, na níž se vracel domů. Ovšem vždy notně opilý. Kolikrát už se na silnici vysypal, celý odřený pak nějak dokulhal domů a tam hlasitě nadával a nadával. Většinou vulgárně. To se ho pak Larisa i malá Stelinka bály. Věděly však, že by neublížil, ale ty jeho nářky a nadávání to se kolikrát prostě nedalo vydržet.

Jednou však Ferko domů nedojel. Dostal na mokré vozovce smyk a napálil rovnou do stromu...

***

Larisa byla po té tragédii jako hadrová panenka, vše vykonávala jako robot. Už si ani nepamatuje, jak se dostala na Ferkův pohřeb.

Jakoby v dálce slyšela slova faráře: „Jura Ferko to byl dobrý chlap“.

Cestou z kostela šla jako mátoha s průvodem na hřbitov ke hrobu. Hrála při tom kapela.

Když chtěli spustit rakev, Larisa začala nahlas vzlykat: „Ferko, proč jsi nás opustil, proč jsi to udělal, však víš, že nikoho se Stelinkou nemáme“.

Náhle ji někdo lehce vezme za loket: „Ájaja, Zlatovláska, tys zapomněla, Ferkovo křestní jméno?“, usmála se na ni nejstarší členka rodu.

„Jura, Jiřík, přece! Copak by tě Jiřík nechal na holičkách, rozhlédni se, Zlatovlásko, jak velké je to naše mraveniště“, dala znamení všem ostatním vážená stařička rodu a ti všichni na její znamení po jednom začali Larise kondolovat.

A Zlatovláska najednou ucítila to ohromné lidské teplo, pramenící z tolika objetí a také už stoprocentně věděla, že její místo je právě a jedině uprostřed toho nádherného mraveniště, plného citu a podpory ...