Panenkám krev neteče!

Pětadvacetileté Hedvice začíná nový život právě a jedině teď! Všechno od úplného počátku - práce, podnájem. Jen pozor - nový partner rozhodně ne! Zklamání už bylo přehršev, proto stačilo - konec, pauza a velká definitivní tečka.

Je podzim. Hedvika nastupuje do obstarožního vlaku s vulgárními nápisy na kapotě vagónů. Primitivnost sprejerů se tady plně vyjádřila ve své oplzlé nahotě.

„Tak tímhle plechovým hnusem budu den co den dojíždět do práce“, promlouvá sama k sobě a otřepe se odporem. Se sebezapřením nastoupí do vlaku.

Hledá volné místo. Najde ho v kupéčku u okýnka. Přesně naproti ní je usazena umělohmotná panenka v pleteném modrém svetříku. Syté červené manšestrové kalhoty a černé lakované střevíčky s podpatkem podtrhují její piktorestní zjev.

Nad plavovlasou umělou hlavou je pověšena malinkatá kožená bundička a pistaciová plyšová kabelka. Hedvika si panenku detailně prohlíží a zjistí, že panenčin obličej má make-up. A nejen to. Její pleť je nejen poseta jemnými vrásky, ale také pubertálními vřídky. Hedvika se lekne, panenka jakoby byla věrná kopie některé skutečné slečny.

Navíc se Hedvice zdá, že malé neživé stvoření zapáchá nasládlým odérem. Přičichne k ní. Tuhle vůni totiž důvěrně zná z domova důchodců, kde jeden čas brigádničila.

„Je to detailní kopie slečny Anety“, uslyší náhle před sebou. „Aneta sedávala na tomto místě, bohužel se před dvěma roky ztratila. Doslova se po ní slehla zem. Nikdo neví, co se mohlo stát. Pomáhám jejím rodičům najít jakékoliv indicie. Proto každý všední den, v určitou dobu, kdy slečna cestovala na studia, pokládám na dané místo umělohmotnou kopii panenky. Všichni doufáme, že si nějaký pasažér rozpomene“, usměje se na ni průvodčí.

Hedvika zvedne bradu a uvidí uhrančivě pomněnkové oči, symetrickou tvář s jemnými až dívčími rysy, lesklé hnědé vlasy, k tomu štíhlá postava. Fešácký, zhruba třicetiletý sympaťák. „Tenhle muž snad nemá chybu“, pomyslí si a úsměv mu oplatí.

„Budete dojíždět pravidelně?“, zeptá se mile kontrolor jízdenek.

„Ano, budu“, špitne Hedvika a její tváře se studem zbarví do růžova.

„To je dobře, smutku už bylo dost. Jsem rád, že přinesete do zdejší nudy trochu barevné budoucnosti“, usmívá se průvodčí a při tom pečlivě skenuje QR kód, který mu Hedvika podstrčí před jeho pěkný obličej. Nad mobilem se nakloní a černou čtečkou ověřuje správnost kódu. Hedvika si stačí všimnout jeho pravého ukazováčku. Chybí mu dva poslední články.

Kontrolor na upřený pohled Hedviky rychle zareaguje: „Nelekejte se, slečno, dva články skončily v žaludku zuřivého, divokého psa. Snažil jsem se zachránit mou starou maminku, kterou její fanatická láska ke štěkajícím tvorům, bohužel, stála život. Mne jenom dvě části prstu. Ale dost bylo tragédií. Přeji vám pohodovou jízdu a těším se zase na viděnou“, pokračuje v konverzaci.

Hedvice hoří tváře. Mladý průvodčí se jí líbí. Je nejen hezký, ale také se zdá, že má dobré srdce. Jenže ona si dala zákaz myslet na chlapy. Jednou provždy.

V nové práci se však přistihla, že má fešáka z vlaku pořád v hlavě.

Na zpáteční cestě jí to přímo pudilo sednout si ve vlaku na stejné místo. Měla štěstí, sedadlo naproti panenky bylo volné. Ta měla jiný módní oufit než minule.

„Vy ji převlékáte?“, ptá se udiveně.

„Ach ano, slečna Aneta přece také střídala oblečení, nenosila jenom jedno a to samé. Trpělivě ji převlékají a opečovávají její rodiče. Antropo – nepotkala jste někdy slečnu Anetu, byla v podobném věku jako vy?“, zeptá se průvodčí.

„Ráda bych vám pomohla, ale bohužel“, usměje se Hedvika a oběma rukama si hodí své černé dlouhé vlasy na záda.

Muž smutně pokrčí rameny: „Škoda, cokoliv by nám moc pomohlo. Omlouvám se, rád bych si s vámi povídal, ale mám naspěch, odpoledne cestuje o mnoho více pasažérů než ráno. Něco však pro vás mám“, vytáhne z kapsy uniformy červenou voňavou růžičku.

„Děkuji“, zašeptá Hedvika a její tváře jsou stejně rudé jako darovaný květ.

***

Druhý den se situace opakuje. Panenka měla tentokrát růžový top a tmavé rifle. Nad sebou pověšený bílý kožíšek. Dokonce jí někdo upletl cop.

„Musí to být pro rodiče strašné, den co den pečovat o přesnou kopii své ztracené dcery“, pomyslela si a povšimla si, že panenka má černou barvou nalakovaný nehet ukazováčku na pravé ruce. Pouze ten. No třeba to tak nosila“, zamýšlí se dál Hedvika.

„Něco důležitého jsem o zmizení Anety vypátral. Říkám to pouze vám, slečno Hedviko, jste moje spřízněná duše“, nakloní se blízko k ní průvodčí a Hedvika ucítí nádhernou vůni, až se jí zatočí hlava.

„Mohla byste, prosím, v pátek v šest večer vystoupit z vlaku na této stanici, já vás počkám hned u nádraží. Vede tam taková lesní cesta, přijedu svým vozem. Něco vám ukážu, ale prosím, nikomu se o naší akci nezmiňujte, mohlo by to totálně narušit pátrání, mimochodem – jmenuji se René“, lehce se dotkne hřbetu její ruky a znovu jí dá růži a malý lísteček se jménem stanice vlakového nádraží.

Hedvika se usmála, brala to jako kostrbaté pozvání na rande.

V pátek si dala na sobě záležet. Vzala si leopardí šaty a hnědé kožené kozačky. K tomu dlouhý kožešinový kabát.

Ve smluvený čas stála na místě. Bylo přesně šest hodin.

***

„Člověče, René, ty máš ale kliku, zase jsi se vylízal z toho strašlivého úrazu! Jeden prst ti sežral před dvěma lety pes a o druhý tě teď připravila cirkulárka. Představ si, zítra bude tady na stanici vyšetřovat kriminálka. Jak jsi byl na nemocenské, ztratila se už druhá holka z vlaku. Taková hezká černovláska“, mluví zadýchaně přednosta stanice a jeho lysá hlava se blýská na všechny dopravní strany.

„To je hrůza, to snad ne“, omámeně zůstává stát René.

„Je to děs, co se v dnešní době děje, taková mladá, hezká děvčata. Počkej, já zapomněl, představuji ti tady Vendy, novou brigádnici, bude ti k ruce“, Renému podává ruku na krátko ostříhaná pihatá zrzka se šmrcovní figurou.

„Těší mne“, usměje se René a políbí gentlemansky hřbet její ruky.

***

Na podzim se brzy stmívá. René je už rád ve svém domku, nevlídné počasí je všudypřítomné. Nedočkavě rozbaluje jeden z přinesených balíků. Nechal si je poslat až z druhého konce republiky. Jedna umělkyně vytváří podle fotografií nebo kreseb věrné kopie panenek, druhá šije oblečky na míru. Nejsou nejlevnější, ale René svůj velký koníček nehodlá šidit.

Z balíku vytáhne černovlasou dlouhovlásku. Z druhého oblečky – leopardí šaty, kožešinový kabát, hnědé kozačky.....

„Hedvičko, jsem rád, že tvá krása bude navždy uchována “, políbí panenku na ústa.

„Nežárli, Aneto!“, podívá se přísně na poličku, kde sedí panenka z vlaku. „Uvidíš, bude ti veseleji. Pro tebe mám také něco“, ukazuje světlovlasé zelený pletený rolák, který vytahuje z druhého balíku.

„A ještě jedno překvapení, nádherná děvčata, brzy k vám přibude zrzavá kamarádka. Potom už jen najít hnědovlásku a šedovlásku. Beru i holohlavou, hlavně krásnou. Musí jich být pět různovlasých jako mých pět rozdílných prstů. Z pravé ruky musí zbýt pahýl, za každou z vás jedna ztráta, jedna prstová poprava gilotinou. Je to vždy příšerná bolest a té protečené krve. Buďte rády, že panenkám krev neteče!“

Potom opatrně odkroutí černovlasé panence hlavu. Do umělohmotného těla vloží zkumavku se svou vlastní krví, kterou vytáhne z ledničky. Naplnil ji těsně po vlastním useknutí malíčku. Přikládá také zbytek prstu. Vše vloží do nitra tělíčka. Potom ještě panenku postříká voňavkou, aby nebyl cítit pach rozkládajícího se lidského masa. Nakonec vezme černý lak a natře nové panence dva nehty na pravé ruce – ukazováček a malíček.

Zraněná ruka však pořád hodně bolí. Dostala zabrat, vykopávka hrobu ve zmrzlé půdě byla náročná a fyzicky téměř likvidační.

V kuchyni jsou všude možně rudé fleky připomínající menstruační skvrny - na dřevěném denku, na podlaze, na sporáku.

Na stole, uprostřed kuchyně, stojí podomácku vyrobený popravčí stroj – gilotina, přímo uzpůsobená na likvidaci prstů. Také tento stroj je znečištěn krví, René ho ještě nestačil umýt.

Pohledem zavadí o stroj a nenávistně se podívá na urnu umístěnou v kredenci.

„Teď jsi už ze mne, matko, konečně spokojená? Chovám se už podle tebe jako pravý chlap, ten, co umí zabíjet? Proč jen jsi mne nenechala být ženou? Vždyť jsi věděla, že tam uvnitř jsem stoprocentní žena. Jenže tys úpěnlivě chtěla po třech dcerách syna. Musela jsem jim být za každou cenu. Když jsem si hrála s panenkami, krutě jsi mne trestala. Když jsem se zamilovala do spolužáka a otěhotněla s ním hned po maturitě, zamykala jsi mne doma a dělala všechno možné, abych potratila. Když jsem porodila o měsíc dříve, stejně postižené dítě jako já, hermafrodita, krásného jako panenka, vyřídila jsi to sama. Na zahradě přibyla nová hromádka. Ani slzu jsi neuronila, ani slzu“, tře si nešťastně nos René a pomalu dosedá na dřevěnou židli.

Zhluboka se nadechne a pokračuje: „Po tom tragickém porodu tomu už nešlo zabránit, zrodilo se ze mne hnusné krvelačné zvíře. Nejdříve jsem se zbavila tebe, díky podomácku vyrobeným železným pomocníkům, jsem tě rozsápala na kusy. Ubozí naši psi, svedla jsem to na ně. Byli nemilosrdně utraceni. Po tvé likvidaci jsem se zaměřila na krásné mladé holky, protože jim závidím, že mohou být samy sebou. Nemusí své ženství skrývat. Podle každé z nich jsem nechala udělat panenku – přesnou kopii, aby její krása neuvadla, aby zůstala navždy. Za smrt každé jsem obětovala kus sebe – jeden prst. Teď už jen pevně doufám a upřímně si přeji, že až si vezmu zrzavou Vendy, tak při své vlastní, třetí, amputaci vykrvácím nebo dostanu otravu krve. Že už konečně já, ohavná nestvůra, pojdu, navždy chcípnu ...“, řve žalostně do staršidelného interiéru trojnásobný vrah René a zbylými prsty nemotorně chystá dvěma novým čoklům, nedávno přivezeným z útulku, žrádlo. Do každé z misky nakonec přisype popel z urny své matky.

Ví, že to musí dávkovat postupně, aby jeho matka byla doopravdy sežrána psy.