Nicotní

„Prodám svoji nejnovější povídku!“ vykřikl chlapík s mastnou přehazovačkou zabalený v kabátě, jenž pamatoval ještě mocnářství v naších zemích. Všichni pracovníci náhle ztichli. Ozvalo se jen vrzání ředitelských dveří.

„Pane scénaristo, omlouváme se, ale vaše dílko nemůžeme odkoupit a příště se, jako ostatní klienti, objednejte, nemůžete tu jen tak vtrhnout“, podívala se na vetřelce přes silné okuláry ředitelská dáma uznávaného nakladatelství a popotáhla si rolák směrem dolů k obepnuté dlouhé sukni.

„Je to bomba, nebudete litovat“, zakrabatil se horlivý chlapík a mlsně se podíval na rozbalenou svačinu na stole Valentýny.

„Já bych si povídku koupila“, vyhrkla ze sebe Valentýna a hned nato sklopila studem hlavu. Potom pohotově dodala: „Mám v peněžence jen dvoustovku, ale ráda bych vás pozvala na oběd“.

„Dělejte, jak myslíte, ale ten ztracený čas si nadpracujete a než půjdete ven, stavte se u mne v kanceláři, mám pro vás nějaké úkoly – pochůzky“, zvedla přísně prst šéfová a prudce zabouchla za sebou dveře.

Valentýna kývla hlavou. Pracuje tady už přes rok a dělá holku pro všechno. Přijela do hlavního města s odhodláním stát se velkou spisovatelkou. Zatím vaří kávu, odpovídá na e-maily, přepisuje texty, prostě stoprocentní slečna poslíčková. Bohužel nemá ani zasloužený klid po práci, obývá sdílené bydlení s otřesnými spolubydlícími.

No a právě teď pozvala neznámého bezdomovce na oběd za účelem rady, jak se vydat na spisovatelkou dráhu.

Když konečně najdou volný flek v přelidněné jídelně, osmělí se promluvit na svého hosta: „Mohu se zeptat, jak jste se dostal na ulici, proč jste bezdomovec, když jste byl docela známý scénarista?“, položí podivnému chlapíku otázku.

„Jo, děvenko, já měl všechno, skvěle rozjetou kariéru, hodnou ženu a dceru. V jednom baru, po premiéře své hry, jsem poznal jeho – nadpozemského hocha s výstavní postavou, kudrnatými blonďatými vlasy a nádhernýma modrýma očima. Příšerně jsem se zamiloval. Začal jsem se chovat jak zdrogovaný. Splálil jsem všechny mosty, protože jsem chtěl být jen s ním. Pět let jsme cestovali, užívali si a já vše platil. Za tenhle ráj na zemi jsem zadlužil dům a poté přišel o všechen majetek. Manželka brzy po rozvodu umřela na rakovinu a dospělá dcera se zakutálela kdovíkde. Když mi došly peníze a jeho prosby ohledně hereckého obsazení do nějaké mé hry nebyly vyslyšeny, protože můj milenec měl všechno kromě hereckého talentu, odkopl mne jako prašivou herku a přesedlal na jiného dostihového hřebce“, napil se lačně ze sklenice piva a s chutí zabořil ústa ještě jednou do bílé pivní pěny.

„A dcera?“, zeptala se Valentýna.

„Pracuje kousek odtud, v nočním baru – tančí u tyče, ta na rozdíl od něho herecký talent měla, také mne prosila o zařízení role, jenže já ji tehdá hodil přes palubu“, utřel si zanedbané vousy holou rukou.

„Stále si však dodávám odvahy, chci ji v brzké době navštívít, pečlivě se na to připravuji, ona je totiž mou poslední nadějí, východ z bezdomovectví“.

„Budu držet palce, ať to s dcerou dobře dopadne. Víte, já bych chtěla také psát. Mám už nějaké povídky, byl byste tak hodný a přečetl si je“, prosí Valentýna.

„Bohužel, můj čas je drahocenný, nemohu čít cizí povídky, zaměřuji se pouze na svoje“, ukládá si ledabyle dvoustovku do kapsy mastný chlapík, zvedá se a bez rozloučení míří na pánskou toaletu.

Zklamaná Valentýna zaplatí u pokladny útratu, zkontroluje lísteček od šéfové a jde zařizovat zadané úkoly.

Po dvou hodinách se vrací na pracoviště.

„Tak jak se vám líbila povídka?“, zeptá se, jen tak mimochodem, šéfová stojící u Valentýnina pracovního stolu.

Ta až nyní otevírá ušmudlané desky, podívá se dovnitř, přečte nadpis „Beznaděj“ a dál už není vůbec nic, ani písmeno, ani čárka..

Údivem otevře ústa.

„Myslím, že je to na vás, Valentýno, abyste tu zatracenou povídku celou napsala. Piště a klidně změňte i ten neperspektivní název“, usměje se ředitelka a hned na to záhy dododá: „A přineste mi kávu a k ní sklenici vody s citrónem“.

„Děkuji“, špitne Valentýna a vydá se vařit další, snad už tisícátou, literární kávu....