Něžná nahota

Mojí mámě nikdy nevadilo, že místo mluvení kokrhá. Také jí nevadilo, že se její účes čím dál více podobá hnijící květákové hlavě s převahou šedivých kuliček. Rovněž počínající rašící knírek pod nosem jí nedokázal nijak vytočit.

Tohle všechno bylo v naprostém pořádku.

Ovšem jedna věc jí celý život trápila – placaté, skoro žádné pozadí. Tohle na sobě přímo nesnášela. V reálu se to odvíjelo tak, že se nikdy k zrcadlu neotáčela zády a když stála ve frontě, vždy se štelovala bokem k davu.

Já jsem dané mámino trápení od svého útlého dětství nechápal - ona byla primářka, velmi inteligentní žena, velikánská mozkovna a dokázalo jí na svém těle rozhodit něco, co bylo někde vzadu, upozaděno a navíc naprosto bezvýznamného charakteru .

Jenže já jsem muž a do daného ženského trápení jsem se nedokázal vcítit...

Bydleli jsme tehdy v jádru hornického sídliště a jedině a pouze před mojí mámou měli horničtí chlopi respekt. Tihle mužíci s černě podmalovanýma očima se v přítomnosti mojí matky měnili v neskutečné gentlemany. Způsobně mámě otevírali dveře, ukláněli se a málem by políbili i ručku, kdyby dovolila. A to vše proto, že právě máma měla mexavědomosti a obrovské srdce, skoro se všemi těžkostmi života si věděla rady a pokud to bylo v jejich silách, pomohla.

Ona byla již v té době plně emancipovaná, a snad proto mi ani neprozradila jméno biologického otce. Celý život tento fakt úspěšně tajila. Z řečí sídlištních obyvatel však prosakovalo, že můj zploditel měl také jistou černou linku pod okem...

Já byl bezproblémové dítě. V pubertě jsem měl pouze jeden incident, který vyústil dvojkou z mravů.

Se sídlištními kumpány jsme se jednou vkradli na zahradu, kde se právě na houpačce houpala holka s mentální retardací. Přestrojili jsme se za strašidla a vystrašili jí tak, že se z toho chudák počůrala.

Parťáci pak byli doma odměněni nefalšovanou havířskou vařechou, což dokazovalo modrofialové zbarvení na různých částech jejich těl.

Já jsem byl doma pozván k řešení mravnostního problému do obyváku, kde klidně seděla máma, potahovala z cigarety a popel vyklepávala do popelníku, na němž bylo logo nejproduktivnějšího černouhelného dolu v kraji, vedle popelníku leželo kladivo.

Lekl jsem se.

„Tak Břéťo, zajdi si pro prasátko“, řekla s naprostým klidem a přehodila si nohu přes nohu a potáhla z cigarety.

Pro tuhle věc jsme šel velmi nerad, střádal jsem si totiž na vysněnou skládačku.

„Vše vysyp na koberec!“ rozkázala máma.

Začal jsem tušit tragický konec porcelánového prasete i obnosu v něm.

Když jsem dlouho odmítal zabít toho nebohého bělohmotného vepře, vytrhla mi ho máma z rukou a kladívkem ho rozbila, zlaťáky se rozkutálely po koberci.

„Všechny sesbírej a kup té holce nejluxusnější bonboniéru, jenž mají v tuzexu“, podávala mi místo mincí tuzexové platidla zvané bony.

„Ale ona je úplně blbá“, začal jsem natahovat.

„Takové pitomosti už neříkej, je to člověk jako každý jiný a určitě má ráda sladké, kdo z nás lidí nemá rád sladké, viď?“ zakončila tímto náš rozhovor a poslala mne do prodejny.

Vše jsem udělal. Neodvážil bych se vzdorovat.

Luxusní bonboniéru jsem musel na žádost matky poškozené osobně předat děvčeti. Třásly se mi ruce a do očí jsem se té dívce nepodíval, já se totiž postižených docela bál. Takový jsem byl srab.

***

Vzpomínám....

Vše se mi živě vybavuje a jakoby v dálce slyším přibližuijící se hlas: „Domluvte své matce, tohle nemůže dělat. Nemůže nahá běhat po chodbě, to by opravdu nešlo“.

Proberu se ze vzpomínek a kuňknu: „Budu se snažit, paní doktorko“, a s úlevou sleduji odcházející bílý plášť.

Pak z aktovky vytáhnu průsvitnou krabičku bonboniéry Ferrero Rocher a mávám s ní na zakulacenou postavičku s chodítkem, stojící v rohu společenské místnosti, aby si ke mně přisedla. Ta s úsměvem reaguje na sladký dáreček.

Sleduji s jakým gustem se máma pouští do bonbónů, jak vehementně odhazuje zlaté obaly na zem. Mne nevnímá, soustředí se pouze na slastnou chuť v puse.

„Mami, prosím, choď vždy oblečená. Nesvlékej se. Nechápu, proč to vlastně děláš?“, snažím se jí lehce dotknout hřbetu ruky.

Vytrhne se a rozbaluje další bonbón.

Najednou ztuhnu a začnu se jak pominutý smát, hlasitě se nekoordinovaně přímo řehtám, až mi tečou slzy po celém obličeji.

„Mami, já vím, proč to děláš, ty máš konečně to, po čem jsi snila -kulaté pozadí a chceš ho světu ukázat, to dává logiku, to je přece tak logické“, chichotám se, až se dusím a při tom brečím, protože jak jinak pojmout to, že je svět tak děsně nespravedlivý, tak děsně hořkosladkokyselopálivý...

Máma se upřeně dívá na člověka, jenž vydává takové nevábné zvuky a před sebou vidí postaršího chechtajícího se břicháče, jehož vyprsklé sliny znehodnocují její rozbalený bonbón.

Kroutí nad tím vším hlavou a mlsně se pouští do posledního bonbónu. Je přece člověk a k tomu všemu má pořád tak šíleně ráda sladké....