Neslovák

Ludvík se každoročně vyburcuje a nadělí si třídenní jarní single trek. Letos je to hřebenovka po Beskydech. Jde osamocen a při chůzi si čistí hlavu, tělo i myšlenky.

Jde po svých oblíbených trasách, sem tam někoho potká.

Nejvíce používá pozdrav: „Ahoj!“ a hned po něm větu: „Konečně máme jaro“.

První noc v terénu – přežil. Druhá noc – výsledek: rovněž živý.

Ráno po druhém noclehu si rozdělá ohýnek a chystá se opéct špekáček k snídani.

V houští to najednou zašustí, zachrastí. Ludvík se lekne. Otočí se a za sebou uvidí statného chlapa s velikým špiněným batohem na zádech.

„Co ....co tady chceš?“, vykoktá ze sebe Ludvík a strachem se mu začínají třást kolena.

Chlap neodpovídá, přivalí si suchý pařez, sedne si na něho a civí do ohně.

„Říkám ti, nic nemám, žádné prachy, žádná špičková elektronika, jsem obyčejný tramp“, pokračuje Ludvík.

Vlasatý a zarostlý chlap mlčí, sedí a usmívá se.

„Dobrá tedy, dám ti jeden špekáč, opečeš si ho a půjdeš po svých“, snaží se chlapa přesvědčit k odchodu.

Mužík s černou, sluncem a prachem opotřebovanou, kšiltovkou si vezme nabízený párek, ukloní se a napíchne ho na klacek, jenž si bleskurychle opatří ulomením suché větve.

„Poděkovat neumíš!“, rozčílí se Ludvík.

Chlap pokrčí ramena.

„Do prdele, ty jsi snad němej“, rozhazuje rukama Ludvík.

Chlapák přikývne.

„A hluchej taky?“

Přísedící zavrtí hlavou.

„Tak fajn, já už svůj trek končím, můžeš jít tedy se mnou, ale 10 kroků za mnou, slyšíš deset, opovaž se přiblížit, mám nůž“, ukazuje Ludva na obou rukách deset špinavých prstů, pak vytáhne na ukázku i na zastrašení nůž a začne balit věci do své velikánské krosny.

Vydávají se společně na cestu.

Podivín jde způsobně deset kroků za ním.

Ludvík najednou začne monolog: „Víš ty co, já ti tedy něco řeknu..............“, a mluví o svém dětství, dospívání, dospělosti a k tomu nadává, rozhazuje rukama, vzteká se, používá vulgární prstová gesta, brečí a směje se zároveň.

Asi po třech hodinách se prudce zastaví, zmlkne, koukne se za sebe a uvidí stále se usmívajícího neznámého chlapíka s černou kšiltovkou.

„Bože, to jsou žvásty, to tě krmím pěknými močůvkami. Měl bych raději držet hubu, mlčet a dívat se kolem“.

Od této chvíli už Ludva mlčel. Rukou jen naznačil, ať se jeho společník přidá k němu, ať jde vedle.

Tak šli, mlčeli, koukali se beze slov na tu krásu hor i přírody kolem.

Došli až do cíle - do turistické chaty.

„Objednám dva škopky pivka, mám obrovskou chuť a žízeň“, usoudil Ludvík a už si to hnal k výčepnímu pultíku.

„Jéjda, vás doprovází Neslovák. Všichni mu tady tak říkáme – ne, žádná slova - Neslovák. Nikdo ho totiž neslyšel promluvit už nejméně dva roky.Z ničeho nic přestal mluvit, dorozumívá se posunky a stále se usmívá. No řekněte, není ten Neslovák šťastný člověk“.

„Baže, pane hostínský, je, je to šťastný člověk“, přikývne Ludvík, vezme do rukou dva krásné retro krýgly a nese je k venkovnímu stolku, kde už na něho čeká Neslovák.

Oba se s chutí napijí, pěna jim vytvoří bílý knírek a oba se souběžně nad tím vším, jak je vlastně ten život ve své obyčejnosti nádherný, rozchechtají.

A řehtají se tak nahlas, až se jarní hory začínají chvět a tou jarní vibrací se snaží vzbudit všechny, kteří ještě stále spí zimním spánkem.