Nejteplejší noc

Jedno přísloví praví: „Každé prase má svého řezníka“ a to další neoficiální k tomu dodává: „Když už ses dostal ke žlebu, chovej se nenápadně, decentně, neupozorňuj zbytečně na sebe“. Na obě přísloví Luděk z plna hrdla kašlal.

Ostrými lokty a turbološplhem po zádech jiných se ke svému zlatému korytu doslova proboxoval hlava nehlava a pak u něho chrochtal, slintal a říhal tak hlasitě, aby ho všichni v okolí viděli a slyšeli.

Prostě a jednoduše – jakýkoliv naservírovaný luxusní obsah na přepychovém talíři byl pro něho málo: příloha, obloha, omáčka – to házel vrchním obloukem rovnou do koše. Vybíral si pro svoji nóblesní pusinku jen nejlahodnější kousky šťavnatého masíčka.

Na Luďka však také došlo a to v okamžiku, kdy to absolutně nečekal. V luxusním podniku si už maličko ovíněný odskočil na malou. Příruční tašku nechal na stole v restauraci. Na toaletách ho už čekaly dvě lidské gorily, popadly za loket, odvedly na dvorek, kde dostal nakládačku a poté jeho zdevastovanou tělesnou schránku v dodávce přemístily k popelnicím na okraj neznámého sídliště.

Byla tropická červnová noc.

Luděk ležel u popelnic, všechno ho bolelo, pálilo. Postavit se nemohl. Díval se na černou oblohu plnou hvězd, kvílel bolestí a čekal.

Náhle ucítil slintavé olíznití na tváři a slyšel cinkání jakoby se sklo třelo v igelitce s klíčemi.

„Rodo, nech pána spát, ustlal si sice nevhodně, ale to není naše věc, koneckonců je to jeho volba!“.

Luděk pocítil lehké drcnutí hůlkou do pravého lýtka.

„Já tu nespím, jsem zraněný, zavolejte, prosím, záchranku“, z posledních sil ze sebe dostal.

Postavička s tmavými brýlemi se k němu sklonila a rukama se dotkla jeho čela. Pak si ke svým prstům čichla. „Krev, pro paná krále, co se vám stalo“, vykřikla.

„To je na dlouhé vyprávění, zavolejte tu sanitku nebo umřu“, kvílí Luděk.

„Ano, jistě. Máte štěstí, že nosím vždy u sebe mobil a také, že jsem dnes večer dostala chuť na lahvinku a musím předmět doličný zlikvidovat dříve, než přijde ráno asistentka“, mluví rychle osůbka s bílou holí a ze síťovky vytáhne mobil a rychle vyťukává trojčíslí, přitom vyhazuje prázdnou flašku do nádoby na použité sklo.

„Už jedou, vydržte“, říká klidně.

„Mohla byste mne vzít za ruku, ať neodcházím z tohoto světa sám“, prosí Luděk.

„Ano, jistě. Rodo sedni!“, přiklekne si k němu slečna a vezme ho za ruku.

„Víte, já sem tam dostanu chuť na víno, po jeho vypití si totiž představuji, jaké to je, když člověk vidí, chtěla bych totiž jeden, jediný, den vidět, vidět jak vypadá ten nádherný svět kolem“, sklopila hlavu Bianka.

„Ach jo! A já byl ten nejblbější idiot na světě, chtěl jsem vidět jen to největší, nejbohatší, nejluxusnější.... Teď je už to stejně jedno, brzy bude po mně“, z posledních sil ze sebe dostává Luděk.

„Kdepák, musíte přežít, abyste se mohl začít dívat na svět z jihého úhlu. Pane,pane...“, křičí Bianka.

„Nebojte se, neumřel, ale omdlel“, konstatuje právě příchozí záchranář.

„Možná chtěl na chvíli vidět svět tak, jak ho vidím já. Promiňte, vedu nevhodné řeči“, promlouvá Bianka směrem k posádce zachránky.

„Neomlouvejte se, vždyť jste mu zachránila život“, usměje se na ni řidič a pomáhá nakládat nosítka s Luďkem.

Ještě dlouho slyší před sebou Bianka s Rodem houkající sanitku.

„Pojď, Rodo, musíme domů, nezamhouřili jsme za celý den oko, je čas aspoň na chvíli zavřít oči“, říká svému psovi.

Pak se zarazí, víno jí už začalo probublávat hlavou: „Jsme to ale dva absurdistáni, jak bych mohla zamhouřit a zavřít oči, když je mám stále zavřené“, rozchechtá se Bianka.

Směje se, řehtá se z plných plic, až se prohýbá v pase. Ze smíchu jí tečou slzy. Jsou nádherné, čisté, průzračné a voní létem.

Právě se rozednívá. Je ráno 20. června a právě skončila zatím nejteplejší, tropická noc v tomto roce..