Návrat africké milenky z kmene Himba

Vladan si musel sám sobě vrazit pár facek, aby se přinutil vstát z postele. Poslední dobou je to čím dál horší. Jeho stav se prudce zhoršuje.

Jen velkou silou vůle na sebe nahází oblečení z minulého dne. Posnídat nestihne. Na chodbě ubytovny potkává několik věčně bloudících a nikam nesměřujícíh ztracených duší a pomalým krokem se vydává ke gymnáziu.

Cestou se už poněkolikáté přesvědčuje, že až mu ex-manželka pošle peníze za prodaný společný byt, koupí si svou maličkou oázu klidu.

Ve vchodových dveřích gymnázia se střetává se školníkem a vrátným v jedné osobě. Tenhle dotěrný dědek je mu výsostně nesympatický, dá se říci, že mu při styku s jeho osobou začíná na kůži vyskakovat alergická vyrážka.

Otřepe se, nesnáší, když na tuhle lidskou mluvku natrefí ráno jako první. To znamená, daný den bude špatný.

„To se nám ale dělá překrásný den, že ano – vážený pane profesůrku. Ale pozor, něco vám vyčuhuje z kapsy kalhot, nějaká hračička, snad to není vúdú panenka, to by byla velká škoda vytratit takový talisman“, usměje se vrátný a vycení na Vladana svůj stářím ohlodaný chrup.

„Jsem profesor, žádný profesůrek“, odpoví mu bez poděkování Vladan a zastrčí čouhající předmět zpět do své kapsy.

„Pardon, nechtěl jsem vás urazit, to víte, jsem starý dědek, který má oči všude, zvlášť když se jedná o takovou umělou krasotinku“, rozchechtá se dotěra a jeho vyprsklá slizká slina přistane Vladanovi na pravém víčku.

Otřepe se odporem podruhé a pomalým krokem kráčí ke svému kabinetu.

Všudypřítomný hluk studentů ho znervózňuje a vytáčí do maximální výše neurotismu.

V malinkém kabinetě, který má pouze pro sebe, si konečně postaví vodu na kafe. Otře si krůpěje potu, dnes je mu už od rána dost nevolno. Při pomyšlení, že ho čeká šest hodin v kuse, se mu obrací žaludek „vzhůru nohama“ a jen tak tak má co dělat, aby své nebohé tělo ukočíroval.

„Syndrom vyhoření mě krutě zasáhl, nevím, co bude dál.“, pomyslí si o velké přestávce, když si na košili rozepíná skoro všechny knoflíky. Špatně se mu dýchá.

Najednou uslyší v dálce africké bubínky. Rozpomíná si na svou největší životní lásku, na svou první sexuální zkušenost. Jako mladý student byl na expedici v Africe - Namibii a Angole a tam u posvátné řeky Kunene ji potkal, dívku z pasteveckého kmene Himba. Byla jeho první, hluboce se zamiloval a slíbil, že se pro ni vrátí.

Vytáhne z kapsy figurku pohladí ji a dá zpět na místo, přitom zašeptá: „Promiň“.

Nikdy svou velkou lásku už neviděl. Deset let potom se oženil s bývalou studentkou, které, čím déle byli spolu, tím rychleji se vytrácel její obdiv k němu. Nakonec usoudila, že za znalosti si toho velmi málo koupí a přeorientovala se na bohatého podnikatele, který měl jen zakladní vzdělání, ale zato místo mozku zlata kostku.

Jejich jediná dospělá dcera zdědila životní úsudek po manželce a na svého chudobného otce nemá ani čas ani pomyšlení.

Ze snění ho vyrušilo hysterické drnčení školního zvonku.

Jde na třetí hodinu a stále mu v uších zní africké bubínky.

Před šestou vyučovací hodinou mu už je opravdu velmi zle, v uších stále africké bubínky.

Usrkne studené kafe a má co dělat, aby neomdlel.

Zvuky afrických bubnů zesilují. Rukama si zakryje uši.

„Dnes se zaměříme na Numibii a Angolu, prosím o klid“, napomíná třídu, která je jeho nejméně oblíbeným prvkem v tomhle zařízení.

„To si najdeme na internetu, dopřejte nám klid, který má africký lid tak rád“, hlučně odpovídá vůdce třídy, hranolek s akné obličejem a udělá na třídu šaškovité gesto. Třídní kolektiv se nahlas rozesměje.

Všude kolem lítají sliny smíchu a Vladanovi se zvedá žaludek ze směsi voňavek a potu pubertální mládeže.

„Budu tady za chvíli“, opouští narychlo třídu. Potlesk, který se nese z místnosti, nevnímá.

Africké bubínky zesilují. Vladan co nejrychleji utíká k učitelskému WC. U umyvadla na sebe šplouchne vodu. Před očima mu poskakují mžitky, z kapsy něco vypadává na kachličkovou podlahu.

Jen s velkou námahou otevírá dveře kabinky a zamyká za sebou.

Africké bubínky najednou zeslabují, jsou stále tišší a tišší....

***

„Kdo vás pustil na oběd tak brzo, nemáte tu ještě co pohledávat“, táže se přísně dozor na obědech neurvalé třídy.

„Profesor Homola, chtěl, abychom se dříve najedli, učili jsme se totiž o Africe a dost nám vytrávilo, což umocnilo ještě to jeho vyprávění o africkém hladu“, škňúří se vytáhlý Rambo hranolek.

„To se mi nijak nechce zdát“, kroutí současně hlavou a brýlemi učitelka.

***

Je pozdní čtrteční odpoledne a vrátný už zavírá školu. Najednou si vzpomene na Vladana. Neviděl ho odcházet.

Klepe na jeho kabinet. Je otevřeno, věci na jeho stole rozházené, bunda pověšená na věšáku, rozpitá káva....

Na chodbě potkává Vladanova mladého kolegu, který mu sděluje, že dveře učitelkského záchodu nejdou otevřít a na WC to zrovna nevoní.

Vrátný zaseklé dveře opravuje.

Objev za nimi je hrůzostrašný.

Než přijela záchranka, byl tenhle zaměstanec poslední, který spláchnul, natáhnul Vladanovi kalhoty a telefonicky kontaktoval záchranku.

„Nemůžeme, bohužel, už nic víc dělat, byl to masivní infarkt, divíme se, že ho nikdo tak dlouho nepostrádal“, utřel si čelo vysílený záchranář.

Vrátný najednou uvidí pod umyvadlem ležet malou dřevenou figurku, přesně tu, kterou ráno viděl čouhat z profesorovy kapsy. Opatrně ji vezme do rukou a všimne si, že má hřebíkem propíchnuté srdce.

„Někdo ho přece jenom postrádal“, usměje se smutně nejstarší zaměstnanec školy, pohladí dřevěnou panenku a vrátí ji do kapsy Vladana.

Na téhle poslední cestě totiž musí být oba spolu, protože už navěky k sobě patří.