Napomádovaná cesta z lochu

Bořivoj kroutí volantem již několikaletý pátek. Ovšem tahle poslední noční cesta na pravidelné trase se mu strašně vlekla. Měl totiž před sebou důležitý úkol, jenž mu přidělal na vrásčitém čele další hlubokou rýhu.

Už si nepamatuje, na které stanici přistoupil do autobusu menší chlápek se dvěma modrými napěchovanými taškami.

Bořivoj se hnusem otřepal. Tyhle konkrétní tašky nenáviděl, evokovaly mu šílenou předvánoční nákupní horečku v jednom nejmenovaném nábytkářském centru.

Pasažér si sednul na poslední mnohamístnou sedačku vzadu autobusu. Tašky si postavil vedle sebe.

Bořivoj zkrabatil čelo, už, už si představoval, jak se tašky rozsypou na následující prudké zatáčce. Chlapík však obě plastové modruše statečně uhlídal.

Konečně konečná.

Bořivoj kontroluje ve zpětném zrcátku mužíka, který drze sedí dál.

„Neslyšel jste – konečná. Vezměte si tašky a tradá“, vykřikne vztekle Bořivoj.

„Jenže já nemám kam jít. Propustili mne z lochu a já nikoho nemám“, odpoví klidně chlap a nasadí si kapuci.

„Hele, když vylezete z autobusu, přímo na rohu ulice je malý bar se zavíračkou až v jednu. Scházejí se tam takový různí, vám podobní, možná na někoho natrefíte. Já to tady zamykám, musím na letiště. Pokud nevypadnete, volám policii“, zkouší to se zvýšeným hlasem Bořivoj.

„Dobrá, ale než zmizím, něco vám ukážu“, sjiždí hbitě prstem svůj mobil neodbytný cestující.

„Tak jo, ale rychle“, vzdává se Bořivoj a zírá na displej. Tam tancují nějaké ženštiny a zvedají nohy v síťovaných punčochách vysoko do vzduchu.

„Dobré šťabajzny. To se tedy máte, jste tam v teploučku a ještě vám dozorci naservírují lehčiny přímo do cel“, kroutí hlavou Bořivoj.

„Omyl. Chtěl jsem vám ukázat náš amatérský muzikál, který jsme natrénovali přímo v lochu. Jsem ta malá, druhá zleva“, hrdě se podívá na Bořivoje.

„Tak to prrr, já nejsem žádný.....“, urazí se Bořivoj.

„Vždyť já vím, chtěl jsem vás trochu rozveselit. Počkejte, ustrojím se“, žadoní malý mužík.

„Zdržujete, mám naspěch, kdo je na takovou opičárnu zvědavý“, rozohní se Bořivoj.

Chlapík však na nic nečeká, vytáhne z tašky oblečky, paruku, střevíčky a malovátka. Během chvíle je docela přijatelná ženská kost.

Bořivoj se rozesmál.

„Skvělá maškara. Teda mužského bych v tom nehledal“, směje se dál.

„Říkají mi Tootsie a prosím, neměl byste pro mě nějaký kšeft, já opravdu nemám kam jít“, prosí Tootsie.

Bořivoj se zamyslí. Je fakt, že do dnešního dne nenašel žádnou pečovatelku pro svého tátu, který emigroval v šestasedmdesátém do Ameriky, když měl Bořivoj sotva rok, toho nechal s jeho mámou v socialistickém Československu. Teď přiletí do Čech na víkend. Bořivoj obtelefonoval všechny dostupné služby a nenašel žádnou volnou ošetřovatelku. Táta je totiž na invalidním křesle a má poslední stadium rakoviny. Chce se rozloučit se svou rodnou zemí. Bořivoj je svobodný a sám tátu nezvládne.

„Něco bych přece jenom měl, ovšem s podmínkou, že si nacháte ten napomádovaný maškarní obleček, jenž máte na sobě. Táta byl velký proutník, tak mu aspoň uděláme radost“.

****

„Teda synu, přemýšlím, na které služby jsi se obrátil?“, osloví Bořivoje v letištní hale vetchý staříček.

„Váš syn mě vyhmátl přímo z vězeňských služeb, milý pane“, usměje se Tootsie a má co dělat, aby na vysokých šteklích zachovala rovnováhu.

„Hmmm, tak to je dobře, slečinko, protože já sice obušek u sebe nosím stále, ale z pytle bych ho už, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, nevytáhnul“, rozchechtá se stařík.

„Jmenuji se Tootsie a prosím, chovejte se ke mně tak, jak se na správného Američana sluší a patří“, podává mu ruku Toosie.

„Jo, tak tuhle pečující, beru šéfe, ta má páru, ta umí boxovat všemi údy svého těla. Těší mne, moje jméno je Rolf“, představí se staroušek.

****

Sobotní počasí není naštěstí zdaleka mrazivé. Bořivoj vytahuje tátu z auta, Tootsie pomáhá, ale na vysokých štěklích má co dělat, aby zachovala balanc.

Před nimi stojí zbořenina, jenž by se jen s velkou fantazií mohla nazvat domem, natož rodným domem.

„Ach jo, osm sourozenců a žádná domluva, nemohu se na to dívat, pojďme do lokálu, pořebuji se napít“, dává rozkazy starý Rolf.

„Táto neměl bys“, snaží se o domluvu Bořivoj.

„Měl, neměl, nakonec – kdyby to se mnou šlehlo tady, šel bych rovnou do rodné hroudy“, podívá se na oba smutně staroušek.

Hospoda páté cenové skupiny se netváří zrovna přívětivě. Znuděná hospodská přináší pivo a štamprle.

„Pusťte nám hudbu, paničko, chtěli bychom tancovat“, žadoní Rolf.

„Zapomeňte!“, přísně se zatváří hospodská.

„Já bych vám s dovolením pustila na mobilu naše dívčí vystoupení“, nabídne se Tootsie a její velké náušnice se rozkývou ze strany na stranu.

„Sem s tím“, pobídne Rolf.

„Jste pořádné kusy, ale více bych si to vychutnal, kdybyste tančily nahé, jestli ovšem máte co nabídnout“,

„To máme, chcete to předvést“, nedá se Tootsie a už si vysvléká halenku.

Bořivoj strne.

„A dost, nemravové, naše restaurace měla od nepaměti nejlepší renomé, bordel z toho dělat nebudete!“, ukončuje vše rázně hodpodská.

„Škoda – viděl bych třeba to, co jsem ještě v životě neviděl“, oblízne se Rolf.

„Nic nového pod sluncem, věřte mi“, usměje se Tootsie a tlačí Rolfa na vozíku ven z lokálu.

****

„Tak se tu mějte hezky. Setkáme se až tam nahoře. Naštěstí tam žádné oblečky potřebovat nebudeme, viďte, kluci“, rozloučí se starý pán.

„Kluci?“

„Jasně, chlapi, jsem starej, nemocnej, ale v žádném případě ne blbej“, zamává na oba Rolf, kterého si již odváží usměvavá letuška.

****

Za dva roky

Bořivoj stále kroutí volantem. Nyní však je na svém. Jeho „Taxi pro domácí mazlíčky a jejich páničky“ se ujala na výbornou.

„Kde máte zvíře, madam?“, usměje se na paničku v leopardím kožichu a pomáhá ji s velkým kufrem.

„Já jsem bohužel sama to zvíře – bez pánička. Všechno jsem rozmlátila, k tomu jednoho lidského kocoura přidusila. Dnes nastupuji do lochu“, odpovídá klidně cestující a její visicí srdíčkové náušnice se rozhoupou ze strany na stranu.

Najednou se jejich oči setkaly.

„Promiňte, já nevydržel a co váš táta?“

„Táta také ne, už je to rok. Odkázal mi nějaký majetek a já jsem si zařídil tohle taxi, vozím slušné pasažéry, kteří většinou necestují s velkými modrými plastovými taškami“.

„Také bych už nikdy necestovala s něčím tak odporným. Nevadí, že v autě odstrojím Tootsii, chtěl jsem si to naposled užít. Mohu ještě o něco poprosit?“

„Zkuste“

„Můžete mi mávat, dokud se nezavře brána, já totiž stále nikoho nemám“, rozetřela si Tootsie slzy po tváři.

„Takže k těm svým hříchům jsi,Tootsie, přidala lhaní. Jednoho kamaráda přece máš a pojí tě s ním společné zážitky, které nám oběma nikdo nemůže vzít. Slibuji, že na tvůj stupidní kabaret přijdu. Přísahej ale, že budeš vystupovat v první řadě a zvedat nohy hodně vysoko až do nebe, aby také táta z toho něco měl a utři si ten rozmazaný obličej, táta nesnášel plačky“.

Před rozvrzanou vězeňskou bránou se objali a Bořivoj ještě dlouho mával.

Naštěstí začalo sněžit a Bořivoj mohl mokré stopy na obličeji svézt na padající vločky, neboť, jak už se zmínil, jeho táta celý život nenáviděl plačky.