Lůzr

Jindřišce vyskakovaly na kůži tečky, pihy a mateřská znaménka bez jakéhokoliv varování, nedisciplinovaně a chaoticky. Vždy, když si stoupla k zrcadlu, zjišťovala, kde všude se jí noví výtržníci objevili. Nesnášela je.

Kdyby mohla, vzala by nůž a rázně s nimi zatočila. Tímto vražedným manévrem by sice sprovodila ze světa své nevzhledné vetřelce, ale také především sebe samu. Nakonec, kdo by chtěl zemřít v mladém věku vykrvácením?

Ještě že Jindřiška studovala prvním rokem vysněnou vysokou školu, což jí stále drželo nad vodou.

Bydlela na kolejích a ty dvě dámy, které s ní sdílely pokoj, ohrnovaly nad její osobou svůj přepychový nosánek. Spát v místnosti s kropenatou byla jejich největší vysokoškolská prohra.

Jindřiška se jim snažila všemožně zavděčit. Uklízela pokoj, vařila, dokonce jim pomáhala se psaním seminárních prací. Vše málo, byla díky svému tečkovanému tělesnému pokropení navždy vyřazena z okruhu přátel barbie spolubydlících.

Ještě že Jindriška slavila na začátku června narozeniny. Poprosila ty dvě nadřazené, aby jí sepsaly všechny dobrůtky a ona pak podle této příručky nakoupila a připravila piknik u rybníka.

Pyšná děvčata dorazila a když zjistila, že společnost bude čistě ženská, ohrnuly obě nos a zavěsily své nosní dírky na větev nejvyššího stromu.

Jindra se však nevzdávala, běhala kolem nich, servírovala, nalévala, grilovala, obsluhovala....

V tom parném dni toho bylo na ni až, až. Navíc vstávala brzy ráno, aby populární plac co nejdříve obsadila.

Byla ráda, když si mohla konečně odskočit do přistavěné ToiToi budky.

Jakmile byla uvnitř uslyšela hlas z venku: „Konečně je ten kropenatý lůzr v kadibudce, tohle místečko na hnoji je jak dělané pro ni, tady by mohla bydlet a neotravovat nám na kolejích vzduch!“

Pak už bylo slyšet jen skřehotavý smích a rychlé kroky.

Uplakaná Jindřiška vyšla ven z kadibudky. Po návštěvnicích oslavy zbyl stůl plný drobků, nedojezených pokrmů a rozlitých nápojů.

Aniž by chtěla, nastavila obličej slunci, keré jí vysoušelo nešťastné slzy. To, že přibydou další tečky, v ten moment neřešila.

Najednou dostala nápad, vyslékla se do spodního prádla a skočila do rybníku šipku.

Ponořila své kropenaté tělo pod vodu a začala plavat.

A ta nádherná a milostivá voda její tečkované tělo hýčkala, hladila a příjemně opečovávala.

Jindřiška pocítila obrovskou úlevu.

Také nádhernou svobodu. Vždyť ona se vlastně nemusí zavděčovat tomu, kdo o to nestojí a kdo jí ubírá energie.

Najednou do ni vstoupil nový příliv síly a pozitivní energie a ona přidala na tempech. Plavala jako o život, plavala proto, že konečně poznala, jak je život přece jenom krásný a že voda může být její opravdovou přítelkyni a vždy jí podrží nad vodou a nakonec i pod vodou.

Od tohoto dne se Jindřiška stala otužilkyní. Brzy se seznámila s partou prima lidí a když ji sem tam někdo z daných otužilců osloví „kropenatá Jindřiška“, tak na něho bez skrupulí vyplázne svůj nekropenatý, lůzrovitý, jazyk.