Koučink vedený zubatkou

Nikdo neví, odkud se tenhle prapodivný mužík v našem městečku vzal. Jednoho dne si bez jakéhokoliv upozornění otevřel přímo na náměstí krámek s kýčovitým nápisem „Henryho znovu oživené odpadky“.

V podstatě to jeho obchodování fungovalo na takovém principu, že mu obyvatelé města přinášeli zdarma nepotřebné harampádí, které by stejně bez slitování letělo rovnou do pudlice a on pak jednotlivé kusy za pár šupů prodával.

Tenhle mohutný chlap si nechal říkat Henry, měl dvoumetrovou vymakanou postavu, lesklé kudrnaté dlouhé vlasy, srostlé obočí a na sobě výraznou růžovou koženkovou bundu s dlouhými střapci.

Prý byl v dřívějších dobách šampión bojových umění, což on nikdy slovně nepotvrdil, vše však dosvědčovaly poháry a medaile umístěné ve vitríně vzpomínkového koutu v rohu přeplněného obchodu.

Hanka zde chodila ráda, vždy natrefila na nějakou maličkost, kterou si mohla za svůj mrský uklízečský plat dovolit. Dnes však byla bez nálady. Opakovaně se nedostala na vysokou, stále single a k tomu všemu jí movitý bratránek nepozval na svou velkolepou oslavu kulatin, přičemž byla sezvána celá podnikatelská rodina. Jenže na chudé příbuzenstvo tenhle zazobaný bratránek záměrně zapomněl.

Hanka hodila na ubrečené oči sluneční brýle a namířila si to přímo do obchůdku zakoupit si aspoň nějakou maličkost pro potěchu.

„Jste nějaká smutná, nedaří se?“, prohodí hned u dveří Henry a zatřepe hlavou. Jeho husté kudrnaté vlasy se tímto manévrem přehodí na druhou stranu.

„Absolutně - vůbec nic se nedaří“, odpoví na půl pusy Hanka.

„Rozjíždím s kamarádem koučink, nechcete to zkusit“, zasměje se a Hanka zjistí, že má docela obstojný chrup.

„Děkuji, byla jsem už na jednom. Vyšperkovaná panička mne vůbec nepustila ke slovu, mluvila a mluvila a já se celou dobu dívala na její dokonalou fasádu a nosem nasávala její luxusní voňavku. Na závěr mi dala tisíc rad, ani jediná nebyla v mém případě reálná. Odešla jsem s pořádně vyvětranou peněženkou. Díky už nikdy“, odpověděla potichu se sklopenou hlavou Hanka.

„Tak to potřebujete přesně koučink, který s mým kámošem právě rozjíždíme a platbu proveďte, prosím, v naturáliích, konkrétně pizzou. Za rohem prodávají jednu čtvrtinu za třicet, takže vás to vyjde maximálně na sto pade“, rozřehtá se Henry a Hanka zjišťuje, že zas tak dokonalý chrup nemá. Chvíli přemýšlí a pak se rozhodne. Odchází.

Za patnáct minut je zpátky i s krabicí.

„Super, šunková se žampióny, tu mám nejraději“, vytrhne jí pochoutku hladový Henry a lačně se do pizzy pustí holýma rukama.

„To je ale pro kouče“, civí na něho udivená Hanka.

„Jasně, ale můj kámoš – kouč nemluví, tudíž ani nejí, pojďte, máte na to půl hodiny, budík je přesně nastaven na třicet minut“.

Zavede Hanku do kumbálu za prodejnou, rozsvítí a přivře dveře, ukáže na mohutný stůl, v jehož prostředku sedí veliká plyšová zubatá figura. Na stůl ještě postaví sklenici s vodou.

„Chudáka, chtěli ho narvat do popelnice, nevešel se. Ujal jsem se ho a vidíte, je velmi prospěšný“, dodá na vysvětlenou a přibouchne dveře.

Hanka se rozhlíží, všude nepořádek. Detailně se zaměří na zubatou příšeru a zjistí, že se jedná o, v současnosti velmi populárního, Labubu s kýčovitě vystrčenými špičáky.

„To snad ne, to si děláte ze mne legraci, já nejsem přece úplně blbá, co mně může poradit takový zubatec, jedině že se mám obrátit na zubatou“, křičí rozzuřená Hanka.

Najednou všechno ze sebe dostává. Řve, brečí, bouchá do stolu, dokonce Labubu poplive a vrazí mu pár facek.

Labubu se stále usmívá.

Po půl hodině hlasitě zazvoní budík. Hanka se lekne.

Napije se vody z přichystané sklenice a koukne na Labubu. Ten se stále usmívá.

Nad ním visí nástěnka s fotografiemi. Teprve nyní si nástěnky všimne.

Přistoupí blíže a vidí na nich lidi, kteří mají různé postižení. Sympaťák na vozíčku bez nohou a fixem napsáno „Zdravím Tě, Henry, z Vietnamu“. Slepá slečna na vrcholu nějaké velehory se psem a vzkazem: „Henry, dokázala jsem to“. A další a další.

Hanka si utře kapesníkem oči a kouká na fotografie a čte...

Henry otevírá dveře od kumbálu.

„Vše v pořádku, slečno? Mimochodem díky za pizzu, byla skvělá“ , usmívá se s kečupovými pozůstatky na obličeji.

„Myslím, že už ano, některé věci jsem pochopila“, snaží se usmát ubrečená Hanka.

„Tak dovolte, abych vás na pizzu pozval příště já, snad se nebudeš zlobit, kámo, že ti přebírám klientku“, chechtá se dál Henry a mrkne na svého plyšového kamaráda.

Ten stále vystrkuje své špičaté zuby a koulí velkýma očima.

Hanka na nic nečeká a hrábne do peněženky a přišpendlí na nástěnku svoji průkazkovou, náhradní, fotku. Ze stolu vezme prázdný ležící obal od čokolády a fixem napíše na jeho zadní stranu vzkaz ke své fotce: „Pizzu také miluji, s Henrym se ráda rozdělím, Labubu znovu navštívím. Vaše Hanka“ a přikreslí smějícího se smajlíka plus malinkaté srdíčko.