Konec dokonalé ženy

Ilenie se právě chystala na rande s Oldřichem, dokonalým mladým mužem se slibně se rozvíjející kariérou. V otevřené skříni se přehrabovala ve společenských šatech, žádné ji nepřišly vhodné do pětihvězdičkové luxusní restaurace.

Nakonec hrábla po zářivě rudých s decentním výstřihem. Vesele si hvízdla. Měla ze sebe velkou radost. Prezentaci o postižených dětech odpřednášela před plným sálem výtečně. Potlesk vestoje a po přednášce nabídka stáže přímo v Americe. Prostě lepší už to být ani nemůže!

Nyní už zbývá vybrat si k šatům vhodné střevíčky, když náhle uslyší zvonek. „Teď né“, vykřikne a dělá, že neslyší.

Intenzita zvonku je větší a větší.

Ilenie si vzpomene, že jí měla dojít zásilka a rychle přiskočí ke dveřím. Prudce otevře.

Za dveřmi stojí starý muž a vedle něho asi dvanáctiletý kluk, jenž vypadá jako Hurvínek. Velká hlava, vykoulené oči, odstávající uši.

„Dobrý den. Jste slečna Ilenie?“, zeptá se stařík, který se určitě před pár lety až moc nápadně podobal Spejblovi. Nyní je však vzrůstově menší, vyhublejší a více schoulenější k zemi.

„Ano, jsem“, vysloví překvapeně Ilenie.

„Jmenuji se František Dvořák, jsem dědeček tady Milivoje“, představí se starý pán a podává vyjevené Ilenii ruku.

„Těší mě, ale promiňte, jaksi vůbec nechápu“, pokračuje Ilenie.

„Tady Milovoj je váš bratr, máte společnou matku“, odpovídá vážně pan Dvořák.

„Tak s mojí matkou na mě nechoďte, od mého narození jsem ji neviděla, nechala mne v porodnici a nebýt nebožtíka mého táty, skončila bych někde v děcáku“, zvýšila hlas Ilenie a pokusila se ukončit hovor zavřením dveří.

„Prosím, nezavírejte před námi dveře. Milivoj ani vy nemůžete za svou matku. Upila se k smrti. Stejný osud potkal i mého syna Fandu, otce Milivoje. Kluka vychovávám od jeho narození sám. Milivoj opravdu nikoho jiného nemá. Bohužel, před týdnem jsem se dozvěděl, že mám agresivní formu rakoviny, doktoři mi dávají nanejvýš pět měsíců života“, podívá se smutně na Ilenii.

„To je mi moc líto, ale já se nemohu o nikoho starat, navíc odlétám za tři měsíce do Ameriky“, odpoví podrážděně Ilenie a sahá si nervózně do naondulovaných vlasů.

„Prosím, vím, že byste to zvládla, byl jsem na vaší přednášce a tak erudovaně jste o postižených dětech mluvila. Milivoj se narodil s fetálním alkoholovým syndronem, ale je moc hodný a navíc krásně zpívá. Prosím, mohl by vám zazpívat?“, sepne ruce stařík.

„To by teda nemohl! Ano, zabývám se postiženými dětmi, ale jenom na papíře a tak to zůstane, milý pane, i nadále. Navíc mám za hodinu rande s přítelem, který je akorátní, vyžaduje naprostou dochvilnost a vy mě tady zdržujete“, vykřikne Ilenie a prudce zavře dveře.

V bytě po dveřích sjede do podřepu. Nadechne se a vydechne. Po mnoha letech slyší o své matce, o matce, která jí zanechala v životě pouze jedno, jediné - prazvlášní jméno – Ilenie. „Vidím, že to stejné provedla i chudákovi Milivoji “, pomyslí si a k tomu se otřepe, když si vzpomene na bratrovo postižení.

Jde se do koupelny nalíčit. Za půl hodiny vychází z bytu.

Na studených schodech na veřejné chodbě stále sedí stařík s Milivojem.

„Do prkvančic, co tu ještě děláte?“, vykřikne zděšeně Ilenie.

„Já chci Ilence zazpívat, prosím, já musím Ilence zazpívat“, opakuje chlapec a z posledních sil se snaží zabránit tomu, aby se nerozplakal.

„Tak tedy ano, pojďte dovnitř“, vyzve rezignovaně Ilenie oba nečekané návštěvníky.

V obývacím pokoji Milovoj spustí. Zpívá a zpívá. Překvapená Ilenie s údivem dopadá na pohovku. Zpěv Milivoje je nadpozemský, jen těžko uvěřit, že toto nebohé stvoření má takový nadpozemský hrdelní dar.

Ilenie začíná plakat. Pláče více a více. Chce vyplakat všechny ty roky, které marně prahla po své ztracené matce. Přes slzy sleduje Milivoje a vidí před sebou stejně velké oči jako jsou její samé.

V tu danou chvíli se Ilenie definitivně rozhodne.

***

„Máš půlhodinové zpoždění, drahá“, podívá se přísně na Ilenii Oldřich. „Zlato, to mi nedělej, když se domluvíme na nějakém čase, musíš ho dodržet!“.

„Nemusím“, špitne Ilenie.

„Co prosím?“, udiveně se na ni podívá Oldřich.

„Nechme toho. Gratuluji ke stáži v Americe, bude to skvělé pro nás oba, představ si, zařídil jsem si tam také dvouměsíční studium“, radostně se usměje na Ilenii.

„Oldřichu, já na tu stáž nepojedu, budu se starat o svého bratra, umírá mu dědeček, nikoho na světě nemá, jen mne. Navíc je postižený, má fetální alkoholový syndrom“.

„Zbláznila jsi se. Ty – dokonalá žena, my – stoprocentní lidé. A všechno zahodíme kvůli nějakému debilovi“, nevěřícně na ni civí Oldřich.

„Zklamu tě, Oldřichu, já už nejsem stoprocentní, teď už jsem jako to víno, které pijeme, dvacetiprocentní“, odpoví Ilenie klidně.

„Jsi cvok, ty přednášky tě totálně zmagořily“, zařve Oldřich.

„Opakuji, jsem dvacetiprocentní, jako to víno, které tvůj přepychový jazyk vybral až napotřetí. Víš ty co, Oldřichu, vychlastej si nás, dva dvacetiprocentní nebožáky, svým nadprůměrně inteligentním mozkem“, Ilenie vstane a obsah sklenice s červeným vínem vylije Oldřichovi přímo na jeho nagelované a pečlivě upravené vlasy.

****

Mohutný aplaus. Lidé v sále se jeden po druhém zvedají a tleskají. Také Ilenie.

Na stupínku stojí v bílé košili, černých kalhotech a v saku Milivoj a klaní se. Šťastně se usmívá. Zahajoval školní besídku a také ji ukončuje. Taková významná čest.

Po děkovačce Milivoj rozpačitě přistoupí k mikrofonu: „Já zpíval pro svého dědečka a pro Ilenku, pro moji krásnou sestru, koukněte, je to ta slečna v rudých šatech ve druhé řadě, třetí zprava“.

Všechny oči v sále se upnou na Ilenii, která cítí, jak ruměnec jí šimrá za ušima. Slzy má na krajíčku.

Po ukončení pošeptá Ilenie Milivojovi: „Půjdeme to říct dědečkovi, že jsi zpíval pro něho, bude na tebe hrdý“, usměje se a vezme bratra za ruku. Cítí jeho horkou dlaň.

Brána hřbitova je otevřená.

Přicházejí k perfektně upravenému hrobu.

„Děda má nejnádhernější hrob“, usměje se Milivoj.

„No bodejť, vždyť se o něho každý den stará sám správce hřbitova“, uslyší za svými zády a Ilenie ucítí ve svých vlasech políbení.

„Pavle!“, vykřiknou oba a vrhnou se Pavlovi do náruče.

„Všichni tady na hřbitově ví, že děda František má nejen nejkrásnější hrob, ale také mu přímo božsky zpívá jeden nadaný zpěváček, kterého právě teď zvu i s jeho nádhernou sestrou do cukrárny“, usměje se Pavel a vítr mu jemně prohrábne černé kudrnaté vlasy.

„Bezva nápad. Prosím, běžte napřed, chtěla bych být chviličku s Františkem sama“, poprosí Ilenie.

Pavel kývne hlavou a chytí za ruku Milivoje a pomalu odcházejí stromovou alejí.

„Milý Františku, děkuji ti, že jsi mne před čtyřmi roky vyhledal a bojoval jsi za Milivoje jako lev. Dal jsi mi úžasného bratra se zlatem v hrdle. A také za Pavla, se kterým jsem se také díky tobě seznámila. Jsem teď neskutečně šťastná. A ještě něco, Františku, budu mít dítě a chci, abys to věděl jako první. Protože jestli existuje převtělování duší, tak právě tebe tady očekávám.“, Ilenie si pohladí bříško, políbí ukazováček a přitiskne ho na náhrobní fotku přesně tam, kde má František ústa. A ta jakoby se malinko, docela malilinkato pousmála...