Když Mrtvé moře bylo ještě nemocné

Schylovalo se k dešti. Starý Vincent, kráčející vratkým krokem ze hřbitova, se zoufale držel paže svého jediného potomka, syna Jendy. Druhou, umělou, podporu mu poskytovala vycházková hůl.

Právě před chvíli umístili do rodinného hrobu urnu zesnulé manželky a zároveň maminky Marty – v tichosti, jen za přítomnosti jich dvou. Ještě svítilo slunce a všude byl slyšet zpěv ptáků.

Cesta domů ze hřbitova ale Vincenta stále více vysilovala. Slunce neúprosně pohltily zasmušilé mraky a kdyby ho nepodpíral Jeník, byl by jistojistě spadl do otevřeného malého hrobu také. Možná si to dokonce i přál.

Ještě, že má syna, jediného potomka, zato se zlatým srdcem. Po rozvodu svého bezdětného manželství se nastěhoval k nim a pečlivě se staral o umírající mámu, která měla rakovinu v posledním stadiu. I pohřeb a všechny náležitosti zařídil.

Když oba přišli do prázdného bytu, posadili se za kuchyňský stůl. Jeník vytáhl z kredence dvě štamprle a nalil do nich průsvitný mok.

Sklenice o sebe cinkly, hrdla příjemně hřála.

„Chtěl jsem ti, pane Vincente Pažitko, něco důležitého říci“, začal pozvolna Jenda.

„Vincente Pažitko, jak mě to oslovuješ? Zbláznil jsi se, jsi přece také Pažitka - Jan Pažitka a já jsem tvůj táta“, vykřikl rozhorčeně starý Vincent.

„Díky Bohu – nejsi můj táta. Můj biologický otec je Petr Nováček, znal jsi ho, byl to nejlepší kamarád tebe i mámy“, pokračuje Jeník.

„Nechápu, vždyť Petr umřel“, kroutí hlavou Vincent.

„Ano, umřel, oběsil se, když mu bylo třiadvacet. S mámou chodili a stvořili mne“, stále mluví Jan.

Starý Vincent si sám bez optání nalije do druhé nohy. Vzpomíná, jak byli všichni tři nerozlučná trojice přátel. A jak on Petrovi a Martě tu lásku záviděl. Byl do Marty odjakživa zamilovaný a těžce zkousával, že si nevybrala jeho, ale Petra.

„Narodil ses až po naší svatbě, jsi tedy můj, Petr byl už přece mrtvý“, bouchne do stolu Vincent.

„Ano, narodil jsem se sedm měsíců po svatbě. Měl jsem tři kila padesát. Které dítě má při předčasném porodu v sedmém měsíci takovou hmotnost?“, položí otázku Jeník.

„To nic neznamená, některé děti jsou pětikilové, mohl jsi přece mít v termínu také tolik“, nenechá se odbýt Vincent.

„Jenže mi to řekla máma a navíc jsem vyhledal tátovu sestru a nechal si udělal testy DNA a ty to jednoznačně potvrdily“, vytahuje z aktovky nějaká lejstra Jeník.

„Takže Marta mne podvedla!“, vykřikl Vincent.

„Ne ona – ty jsi ji podvedl! Jenom ty jsi věděl, že chtějí v třiasedmdesátém utéct na západ a práskl jsi je. Na hranicích je chytili a následkem tohoto činu vyhodili z vysoké. Svedli to všechno na mého tátu a on z vyčítek, že zničil mámě život, se oběsil. No a ty jsi mámu utěšoval tak dlouho, až jsi ji dostal k oltáři, neřáde“, dramaticky zvyšuje hlas Jan.

„To je lež, tohle ti řekla máma?“, bouřlivě vstává od stolu Vincent, je celý rudý a třese se.

„Naštěstí o té zradě máma nevěděla, říkám naštěstí, jinak nevím, co by udělala“, už zase klidně hovoří mladší sedící za stolem a z aktovky vytahuje další dokumenty.

Vincent si náhle na vše vzpomíná. Po pravdě řečeno, nešlo na to zapomenout, měl to celý zbylý život před sebou. Ano, svěřili mu své největší tajemství a on ho využil ve prospěch sebe sama.

„Tady je můj nový občanský průkaz. Mám tam napsáno Jan Bříza. Vzal jsem si příjmení své mámy, které měla za svobodna. A buď rád, Vincente Pažitko, že tohle všechno máma, když žila, nevěděla. Sbohem navždy, už tě nechci vidět, máminou smrtí to tu pro mne končí“, odchází z kuchyně Jeník a jde si balit své věci do svého mládeneckého pokoje.

Vincent tiše přihlíží, nezmůže se na žádná slova.

Když Jeník odnese poslední své věci do auta a hlučně bouchne vstupními dveřmi, přišourá se ke spíži a hledá špagát. Chce se oběsit jako Petr. Ale už nemá sílu čin vykonat. Navíc – kdo by zařídil pohřeb, když zůstal úplně a beznadějně sám.

Vincent si bezmocně sedne za kuchyňský stůl, nalije třetí štamprli a vzpomene na jedno rčení své zesnulé manželky, které často říkávala: „To už bylo tak dávno, když bylo Mrtvé moře ještě nemocné“.

„Kéž bych se mohl v tom Mrtvém moři utopit. Teď se v něm budu koupat ještě hodně dlouho, než mne jedna z vln konečně stáhne k zaslouženému dnu“, promluví Vincent sám k sobě a poté se rozbrečí.